Zdislava byla panna jako květ. Spanilá a tuze krásná. Plavé kadeře jí splývaly až na ramena. Oči modré jako pomněnky jí svítily štěstím od rána do večera. Sličná tvářička prozrazovala, že nebylo krásnější panny v širém okolí. Její milý hlas a jásavý smích hlaholily v hradních síních zvířetického paláce po celý den. Komtesa byla nejen půvabná, ale i tuze laskavá. Nejraději byla mezi lidmi v polích. Poddaní při práci ji rádi vídali a s pozdravem na rtech ji vítali. Cítila se mezi nimi jako mezi svými. Zamilovala si pohyb na čerstvém vzduchu. Proto nebylo dne, aby neosedlala svého bujného vraníka a nevyjela na projížďku do kraje. Mladé páže, které ji na koni doprovázelo, jí často nestačilo, jak dovedla uhánět po známých stezkách svého domova.

Nesvítí však slunce každý den. Jednoho večera, kdy se vracela i s doprovodem z vyjížďky z bítouchovských lesů, pocítila bolest hlavy, tělo měla malátné, jako by seděla týden v sedle, sotva udržela otěže svého oblíbeného koně. Zimnice s ní jen cloumala. I kůň poznal, že se s jeho paní něco děje. Pokorně a bez pobízení nesl Zdislavu k hradním vratům. Když dorazil do průjezdu u hlavní brány, komtesa měla hlavu opřenou o jeho šíji a nevěděla o světě. Vraník zastavil a zařehtal, aby na sebe upozornil vrátného, který tiše podřimoval na kamenné lavici v průjezdu. Jakmile fortnýř procitl a uviděl, co se stalo s komtesou, spustil hlasitý nářek a svolával ostatní hradní čeleď. Zdislavu uložili na lůžko do její komnaty.

Veškerá starost a péče dopadla na starou komornou, neboť pán hradu nepobýval už několik týdnů ve svém sídle. Okamžitě poslala pro babu kořenářku, která obývala pastoušku ve vsi Pryčhledech, rozkládajících se za lesem na okraji panství. Babku přivezli na povozu s plnou nůší různých voňavých bylin a hrníčků s mastmi. Kořenářka se hned ujala své práce. Pannu pečlivě umývala, pomazala mastí celé její tělo a přitom ji zaříkávala:

"Mažu tě mastí, panno milá,
aby tě zlá moc opustila.
Přidám kostivalu i heřmánku, 
aby ses uzdravila ve spánku. 
Vložím do lůžka packu kočičí, 
ta na zlého ducha v noci políčí.
K nohám strčím hrst kozích bobků, 
ať zaženou smrt v temnou kobku.
Z ohně ať se valí dýmy a kouře, 
do tří dnů ti bude, panno, dobře. "

Babka navařila různých lektvarů a přikazovala služebné, aby je dávali komtese pít. "Uvidíte, že do tří dnů bude zdravá jako ryba," sebejistě ujišťovala kořenářka přítomné služebnictvo a odporoučela se z komnaty.

Babčina předpověď však nevyšla. Po třech dnech se nemocné Zdislavě ještě přitížilo. Hejtman hradu, který zastupoval pana Markvarta v jeho nepřítomnosti, proto poslal pro felčara do Boleslavě. Přijel doktor, starší už muž, prohlédl nemocnou a stále přitom vrtěl hlavou. Kornorné se zdálo, že si neví též rady. Přikázal, aby komtesu pomazali olejíčkem, posvěceným v chrámu páně, a dávali medicínku, kterou vyňal ze své kabely. Po týdnu se prý uzdraví.

Minul týden a nemoc stále neodcházela. Komtesa ležela bezvládně na lůžku, přikrytá kožešinami, čelo orosené potem, z prsou se jí dral těžký dech. Komorná seděla ve dne v noci u jejích nohou a tiše se modlila. Jedné noci zjistila, že Zdislava klidně spí, ruce sepjaté na hrudi před sebou, v tváři nepatrný úsměv. Služebná ji štěstím div ruce nepolíbila, jakou měla radost. S neskrývaným potěšením vyběhla z komnaty, aby se o svou radost podělila se svou družkou. Když se vrátila, Zdislava seděla na lůžku a začala tiše staré komorné vykládat:

„Háto, zdál se mi blahodárný sen. Vy jevilo se mi, jak za mnou přišla Zdislava, má nebožka prabába, léčitelka nemocných dávné paměti, a tiše ke mně začala promlouvat: Uzdraví tě, dcero mých potomků, jen svatý pramen, který dosud tiše bublá pod zemí v lesích nedaleko odtud. Vyšli sluhy do povodí říčky Bělky. Nechť od jejích břehů odbočí tam, kde se do ní vlévá malá Rokytka. Pak půjdou proti jejímu toku až k nevelkému žďárku uprostřed velkého lesa. Vlevo pod vysokou strání naleznou klokočový keř. Nechť jej vykopou, ze země vytrhnou a kameny pod ním odvalí. Z útrob země zaklokotá pramínek, který záhy vy tryskne v mohutný sloup, jehož vody budou stékat mezi kořeny stromů do Rokytky. Až se pramen ustálí a vymele v zemi studánku, přijde tvůj čas. Ať sluhové naberou vody do měchů a přivezou do hradu tvého otce. Je to zázračná voda, která tě vyléčí."

Ráno ještě za svítání vyrazila ze zvířetického hradu skupina jezdců v čele s panem hejtmanem. Mířili na půlnoc k Lovotínu. Podle pokynů dorazili na malý palouček, jenž nedávná bouře vyžďářila pod prudkým lesním srázem. Nebylo třeba, aby dlouho hledali klokočový keř. Už na dálku se vyjímal mezi smrčím a borovím. Sluhové na příkaz hradního hejtmana přistoupili k nízkému křoví a jali se je vykopávat. Konali vše tak, jak zjevila ve snu komtese její prabába Zdislava z Lemberka. Klokočí vykopali, vytrhli ze země, kameny odvalili a zírali, jak se nepatrný pramínek prodírá na boží svět jako cosi živého.

"Zázrak!" volali jeden přes druhého a klekali před pramenem jako před božím zjevením. Vodní tlak vy tryskl do mohutného sloupu, jenž sahal vysoko nad hlavy kopáčů. Když se zřídlo utišilo, nabrali vody a spěchali zpátky do hradu.

Komtesa Zdislava požívala zázračnou vodu, jak ji její prabába označila, s upřímnou důvěrou. Upíjela ji po locích z pohárů a hroužila své tělo do koupele, připravené též z vody pramenící pod klokočový keřem. A kupodivu! Klokočská voda, jak ji pojmenovali, konala zázraky. Po prvním týdnu léčení Zdislava už posedávala na lůžku, po třetím se s úsměvem procházela po své komnatě a po měsíci už dokonce sešla ze schodů na hradní nádvoří. Netrvalo dlouho a komtesa se zcela uzdravila a opět vsedala na koně, aby se projela volnou krajinou.

První cesta ji zavedla ke studánce uprostřed lesů. Tam poklekla a s pohledem na studánku, která jí navrátila opět zdraví, se tiše modlila. Nebylo dne, aby se sem se svou družinou nezatoulala. O blahodárném účinku lesní studánky se povídalo na celém panství. Lidé začali věřit v její zázračnou moc. Přicházeli z celého okolí, nabírali vodu do měchů či hrnců a donášeli do svých domovů, aby i tam vyléčila choré a postižené.

Když se navrátil hradní pán z cest, nemohl uvěřit vyprávění své dcery. Děsil se, že se ocitla ve smrtelném nebezpečí. Zároveň se však těšil z jejího uzdravení. I on proto zajel do lesů k zázračné studánce a rozhodl se z vděčnosti k Bohu vystavět nad jejím pramenem roubenou kapličku jako vděk za uzdravení své dcery Zdislavy. Podle klokočového keře pak místo nazvali Klokočkou. Od těch dob se konaly ke svatému místu uprostřed neproniknutelného hvozdu nábožné poutě, aby připomněly věřícím, že voda ve studánce pod kaplí učinila zázrak při uzdravení sličné komtesy Zdislavy ze zvířetického hradu. 

Z knihy PhDr. Vladimíra Bednáře "Báje a pověsti z Bakovska"