V sobotu 10. května letošního roku se konala u trenčínského pomníku padlým z I. světové války malá pietní slavnost za přítomnosti České televize. Redaktor Jiří Podlipný požádal švandymistra baráčnické obce M. Dittricha, aby krátkou vzpomínku zorganizoval. Jejími významnými hosty byla starostka města pí Mgr. Jana Štěpánová, senátor a redaktor baráčnického měsíčníku PhDr. Jaromír Jermář, jenž položil k pomníku květiny, představitelé Budovcovy baráčnické župy v boleslavském kroji, členové konšelstva domácí baráčnické obce v čele s jejím rychtářem Josefem Bednářem a bakovští hasiči, vedení pí Jiřinou Horejšovou a oblečení do současných obou svých slavnostních krojů. Milým překvapením bylo vystoupení členů Divadelního odboru Tyl manželů Brodských, Pěnkavových a Mileny Antošové, kteří s M. Dittrichem zapěli dvouhlasou Masarykovu oblíbenou píseň Ach, synku, synku, jejíž brumendo doprovázelo některé části slavnostního vzpomínkového projevu ke 100. výročí vypuknutí I. světové války, jenž přednesla syndička trenčínské baráčnické obce Lubislava Bednářová. Z jejího proslovu uvádím:

V těchto jarních měsících před sto léty málokdo tušil z prostých obyvatel Bakovska, že se hlavní světové velmoci chystají k válce. Jen politici ve Vídni, v Berlíně, Petrohradu, Paříži, Londýně, v Římě a dalších evropských hlavních městech včetně amerického Washingtonu věděli, že válka je za dveřmi. Evropa je rozdělena do dvou táborů, které se připravují k válce o světovládu. Mladé velmoci Německo, Itálie a Rakousko – Uhersko touží po přerozdělení světa, jež koloniálně od počátku 18. století postupně ovládly Anglie, Francie a Rusko. Aktivní jsou především státy Trojspolku (Německo, Rakousko – Uhersko a do roku 1914 též Itálie), jež se chystají k válce. Předzvěstí světové války se stala anexe Bosny a Hercegoviny Rakouskem – Uherskem v roce 1908 a obě balkánské války na počátku druhého desetiletí 20. století. Válečnou polnici třímalo v rukou Německo, které burcovalo své spojence k útoku. Bezprostředním podnětem k válce byl provedený atentát na následníka rakouského císaře Františka Ferdinanda d‘ Este a jeho choť hraběnku Chotkovou 30. června roku 1914 při velkých vojenských manévrech v Sarajevu.

Dne 28. července roku 1914 se téměř bezstarostně vydaly mnohé bakovské a trenčínské rodiny na anenskou pouť do Mnichova Hradiště. Děti se na výlet vlakem a na sladkosti z marcipánu či tureckého medu těšívaly celý rok. Když se v podvečer otcové a matky s dětmi vraceli domů, se zděšením zírali do plakátů vyvěšených na nárožích okresního města, oznamujících částečnou mobilizaci záložníků. Od úst k ústům se šířilo obávané slovo: válka! V Bakově ještě stihli strážníka Rybáře, jak prochází ulicemi se svým bubnem a s chmurou v tváři zvěstuje silným hlasem úřední císařské oznámení.

O tři dny později byla v celé říši vyhlášena úplná mobilizace a Rakousko – Uhersko vyhlásilo 28. července 1914 válku Srbsku, 6. srpna 1914 Rusku, 11. srpna 1914 Francii a 13. 8. Anglii. Obdobně vše v předstihu vykonalo i německé císařství. Válečná mašinérie se dala do pohybu. Jen Itálie vyčkávala a zatím do války nevstoupila (Až 23. května 1915 na straně Dohody. )

Bakovští záložníci se okamžitě museli hlásit na vojenském velitelství v Turnově, kde panoval zmatek a nepřipravenost zvládnout tolik mužů při sestavování jednotlivých kumpanií. Všichni povolaní se ani do kasáren nevešli, neboť tam nebylo ani tolik postelí. Den trávili v turnovských hospodách a na noc dojížděli vlakem domů. Brzy ráno se zase vraceli. Když byla jednotka sestavena, dostala strůj a zbroj, postoupila tolik žádanou polní mši na vojenském cvičišti v Daliměřicích a byla vypravena vlakem na frontu. Vojáci věřili, že válka bude krátká a po žních se vrátí domů. Malé Srbsko jim nebude žádným nebezpečným soupeřem. Z otevřených vagonů – dobytčáků halasně provolávali: „Utlučeme Srby čepicemi!“ Srbové se však nedali. Bojovali statečně až do své porážky 2. prosince 1914. V celé rakouské říši nastala radost. I v bakovském sv. Bartoloměji se konala slavná mše celebrovaná na počest velkého vítězství císařské armády. Docházejí i smutné zprávy. Pošta dopravila i oznámení o prvních zdejších padlých. Byli to vojíni František Duka a Čeněk Vodka.

Nebyli však bohužel poslední. Češi v rakousko – uherských uniformách bojovali na ruské frontě, po roce 1916 i na italské frontě a někteří Bakováci na západní frontě. Ani jejich rodiče, manželky a děti v zázemí to neměli snadné. Po celou dobu války trpěli nedostatkem potravin, obuvi, šatstva, uhlí a dříví. Nastala všeobecná bída a obava z příchodu dalších pohrom.

Válka skončila až 11. listopadu v roce 1918 uzavřením míru. Ještě dříve však byla 28. října vyhlášena samostatná Československá republika. Vojáci se vraceli domů. Válka připravila o život 10 milionů Evropanů, z nich padlo 162 311 mužů a žen pocházejících z českých zemí. Vrátilo se celkem 246 000 válečných invalidů. Krutá a nelítostná válka připravila tisíce rodin o své živitele. Po padlých tu zůstalo celkem 142 000 vdov a 252 000 sirotků. Domů do Bakova se nevrátilo 65 mužů, do Trenčína 14 mužů. Před válkou v Bakově žilo celkem 2740 obyvatel, v Trenčíně 331 občanů, kteří obývali 55 domků. (V Rybním Dolu bylo obydleno 28 domků.)

Po válce v chudém městečku, kde nebyla žádná továrna, jen desítky mužů měly jistou práci na železnici, bída neustoupila. Přesto se po roce 1921 ujala celonárodní myšlenka postavit padlým spoluobčanům společný pomník. Padli v dáli, ale sousedé je chtěli mít mezi sebou doma, ve své obci, aspoň symbolicky. Podle svých hmotných možností začaly některé spolky budovat na své náklady pomníky padlým. V Bakově a v Trenčíně se vše dělo pod vedením baráčníků. V Bakově bylo vytvořeno umělecké dílo ve znamenité vlastenecké alegorii, které bylo slavnostně odhaleno už v létě roku 1922. V Trenčíně a v okolních obcích (Chudoplesích, Budách, Malé Bělé - Nové Vsi a v Bítouchově) až o rok později.

Trenčínští baráčníci se připravovali na slavnostní odhalení téměř rok. Nejdříve si zakoupili místo, které by odpovídalo důstojnosti zamyšleného pomníku. Odkoupili část zahrady od místního hostinského a objednali u bakovského sochaře Václava Koloce návrh pomníku, jeho zhotovení i postavení. Jednoduchý památník je složený ze čtyř stupňů. Jeho kvádry stojí na dvou základních stupních, které jsou obklopeny čtyřmi kamennými lucernami, jež symbolizují věčné světlo. Vlastní těleso pomníku je zhotoveno z žuly a skládá se ze tří částí. Dolní část tvoří široká patka s mírně kónickou vrchní částí a na ní je umístěn dolní stylobat s nápisem: Věnováno staroslavnou obcí baráčníků v Trenčíně L. P. 1923. Na středním stylobatu je připevněna litá kovová deska s vyznačením jmen čtrnácti padlých trenčínských sousedů na bojištích 1. světové války. Vrchní část pomníku tvoří obelisk s jednoduchou sedlovou hlavicí. V jeho horní části je umístěn reliéf T. G. Masaryka. Pod ním je vtesán nápis: Padlým v dáli 1914 – 1918. Celkové náklady na jeho pořízení dosáhly 13 000 Kč. Město Bakov poskytlo 500 Kč, vše ostatní uhradili baráčníci, kteří si museli požádat o půjčku 4000 Kč. Bohužel smutný osud potkal reliéf samotného zakladatele státu. Po okupaci v roce 1939 byl sňat a bezpečně uložen, po válce znovu instalován. V roce 1950 byl znovu odstraněn a vrácen až v roce 1968. V roce 1970 byl opět snesen a určen k roztavení. Místo něj sem byla zavěšena kovová deska se státním znakem republiky s určením, že by už nikomu neměla vadit. V roce 1990 město Bakov nechalo odlít nový reliéf prezidenta osvoboditele T. G. Masaryka a znovu jej vrátilo na pomník. Bohužel před několika týdny byl reliéf dosud neznámým pachatelem zcizen. Zásluhou paní starostky Mgr. Jany Štěpánové byl znovu instalován nový Masarykův portrét.

Trenčínský pomník byl slavnostně odhalen v neděli 20. května 1923 a jeho obřadní ceremonie byla tehdy součástí XI. sjezdu V. župy baráčníků v Trenčíně. Hlavními řečníky byli tehdy starosta města MUDr. Josef Satran a Josef Bavor, rychtář zdejší baráčnické obce. K pomníku byly pokládány věnce a květiny nejen k výročím, ale i při všech místních oslavách, při odvodech branců i některých svatbách. Konaly se tu i křty občánků náležejících k Církvi československé.

Po válce pořídili baráčníci kolem pomníku železný plot, který je dobrou uměleckou kovářskou prací bakovské strojní firmy Jana Sameše a jejího kováře Václava Grünwalda. K pomníku náleží i studně. Obojí předala Staroslavná obec baráčníků v Trenčíně v roce 2011 jako dar městu Bakovu nad Jizerou.

Prostý památník má svůj význam i v dnešní době. Nejen historicky vzdělané, ale i citově založené a uvědomělé občany burcuje k zastavení a nutí k četbě jmen padlých mužů. Každé jméno vede k zamyšlení. Padli mladí. Antonínu Vávrovi a Josefu Honcovi bylo tehdy 19 let. Měli své rodiče, manželky a děti. Jejich rodiny po dlouhých desetiletích téměř vymřely v mužské linii. Zbývají tu poslední příjmení Hašlar a Honc, jejichž nositelé mezi námi žijí. Ze života se těší i neteře a synovci Josefa Koštejna, Josefa Maliny, Josefa Marka a Antonína Vávry, již však už dávno nosí jiná jména. Jejich tváře jsou už dávno nepovědomá, avšak jména na pomníku připomínají dobu, z níž se zrodila samostatná Československá republika, jíž se stal v povědomí lidí pomník jejím symbolem.

-ář

(Česká televize odvysílala zajímavou reportáž vztahující se k trenčínskému pomníku v neděli 6. července v 21. 30 hod.)