Při každé návštěvě rodiště Bakova chtě nechtě vnucují se mi mnohé vzpomínky na dětství a mládí, které jsem tu prožil.

V červnu 2006 uplynulo 65 roků, kdy nám končila v bakovské škole ve čtvrtém ročníku měšťanky povinná školní docházka, Tehdy byly ve městě dvě školy – dívčí na náměstí u kostela a chlapecká v současné budově. V naší čtvrté měšťance bylo složení žáku koedukované – ve třídě byli chlapci i děvčata.

V té době byl už u nás Protektorát (od 15. 3. 1939) . Měšťanku jsme v červnu 1941 opouštěli s velikými obavami z budoucnosti. Mnozí spolužáci odešli do učení v různých oborech, jiným se podařilo dostat na některou střední školu. Všichni jsme však odcházeli s dojetím a neradi. Proč? Byli jsme zvyklí na své učitele, kteří nás do života řadu let připravovali a náš žákovský kolektiv byl založen na vzájemné pomoci a upřímném kamarádství.

Přesto, že nám, byývalým žákům, bude letos osmdesát let, rád bych s projevem hluboké úcty vzpomněl památku všech našich učitelů.

Alois Havel byl češtinář. Uměl nás poutavě přilákat k zájmu o mateřský jazyk, o literaturu a četbu. Svým vystupováním byl vzorem vlastence. Sám byl autorek několika knih. Jeho jednání se žáky bylo klidné, měl přirozenou autoritu. Podobně se jevil i učitel Jaroslav Müller. Učil kreslení, matematiku a zpěv. Z nepovinných předmětů byla jeho velkou zálibou francouzština. Na svěřence byl náročný. Jednal s námi jako s dospělými. uměl taktně napomínat. Odborně poznával schopnosti žáků. Jeho rady byly velmi cenné. Měl rovněž přirozenou autoritu. Muzikálně založené žáky si zařadil v mimoučební době do hudebního kroužku a tak prohluboval naše hudební vzdělání. Jemu vděčím i za poznání základů francouzštiny.

Velmi ztíženou práci měli tehdy učitelé dějepisu, zeměpisu a občanské nauky. Manželé Zábští, učitelé Tříska, Miler a učitelka Koťátková své učitelské role plnily rovněž svědomitě.

Na dívčí škole byl tehdy rovněž velmi dobrý učitelský sbor. Delší dobu byla v čele sboru ředitelka Ludmila Žofková (později zemská inspektorka) , učitelé Kafka, Livora, Kadlec, Müllerová, Černý aj. , všichni byli velice váženými občany. Paní Žofková byla též spoluautorkou učebnic jazyka českého. V nemilost úřadů přišla po emigraci syna Bořka do Francie a po zavření manžela do koncentračního tábora. I po odchodu do důchodu zůstala ve městě její vážnost nedotčena. Město Bakov bylo tehdy dosti malé, vzájemně se lidé hodně znali.

Kulturní život i přes napětí doby byl poměrně na vysoké úrovni. Dvě dechové kapely (Miler a Sobotka) se střídaly ve veřejném koncertování, tři ochotnické divadelní spolky hrály střídavě divadla (Tyl, baráčníci v Bakově a baráčníci na Trenčíně) . Učitel Josef Černý obětavě řídil pěvecký sbor Slavoj a dívčí pěvecký sbor při škole. Josef Černý uskutečnil též jednoaktovou operu Viléma Blodka V studni s místními hudebníky a zpěváky. Poprvé v historii ve městě zazněly i skladby někdejšího bakovského kantora Jiřího Ignáce Linky (1725 - 1791) na koncertech i v kostele.

Nechce se věřit, že uběhlo už 65 let od doby, kdy vzpomenuté události započaly. Učitelé i mnoho spolužáků se současnosti nedožilo.

Na všechny s dojetím a s úctou vzpomínám.

Václav Kuna, Turnov