Sousloví Bakovští zpěváčci byl v polovině minulého století pojem, který svým významem blahodárně naplňoval duši kdekterého Bakováka. Pro vysvětlenou mladším je třeba uvést, že se jedná o dětské pěvecké těleso, které se proslavilo svou odbornou úrovní po Čechách a na Moravě.  Tento pěvecký sbor v březnu příštího roku jubiluje, neboť si připomene 70 let od svého vzniku.

Umělecké úspěchy Bakovských zpěváčků ve třicátých a čtyřicátých létech jsou pro současníky vpravdě nezapomenutelné. Vždyť zpěv jako nejpřirozenější projev lidského hlasu a citu se stal  nejen prostředníkem radosti, krásy, blaženosti, ale i dlouholetého přátelství mezi samotnými pěvci, kteří i po létech s láskou a s planoucíma očima, byť už sami mnozí ve věku starců, rádi a s nadšením vzpomínají na nezapomenutelné chvíle strávené na pódiech a jevištích desítek sálů a divadel, kde tehdy účinkovali. Vzpomeňme dnes jejich tehdejších úspěchů.

Slavné pěvecké těleso nevzniklo před sedmdesáti léty náhodou. Má, jako každý živý organismus, své hluboké kořeny, jež daly pozdějšímu pěveckému tělesu rozrůst v mohutnou korunu, jež se stala živou ozdobou celého Bakovska. Předně hledejme původ zdejší zpěvnosti v přástkách, kde se scházela mladá děvčata, počínaje starším školním věkem, aby pletla  tašky či pantofle, nezbytné výrobky z orobince, které přinášely obživu místním rodinám. Při pletení si dívky rády zazpívaly, neboť jen při zpěvu práce rychleji utíká. Pod nízkými stropy zdejších světnic, kde byly dívky rozsazeny kolem, aby na sebe dobře viděly, zněly po desetiletí krásné jednohlasé i vícehlasé národní a lidové písničky, které  přinášely pěvkyním radost a uspokojení. Druhým kořenem je tradice, kterou udržovali místní kantoři Fibiger, Tondr a Horčička, kteří za svého působení při zdejším kůru pravidelně dlouhá desetiletí připravovali pěvkyně z řad žákyň k veřejnému účinkování v kostele a na církevních slavnostech. Mezi nimi vyrostla též Anna Kettnerová, provdaná Veverková, přední sólistka Národního divadla na přelomu předminulého století. V zasloužilé galerii učitelů zpěvu stojí v minulém století další výrazná osobnost bakovského školství – odborný učitel Josef Černý, který byl přeložen do Bakova na měšťanskou školu chlapeckou v roce 1927 z Kláštera, kde už tehdy pod jeho vedením působil pěvecký žákovský soubor. V roce 1932 přechází Josef Černý na měšťanskou školu dívčí, kde byla tehdy ředitelkou jedna z nejpokrokovějších a nejzanícenějších učitelek českého jazyka Lidmila Žofková. Učitel Černý zde nejdříve zřídil pěvecké těleso, v němž účinkovaly téměř všechny žákyně měšťanky. S nimi nacvičil tehdy trojhlasé sbory Kdyby  mně to pánbůh dal, Husaři jedou, Vysoko zornička a slovenské písně Keď já smutný prijdem a Prídi Janík, jež dívky předvedly na školní akademii. Dívky zdařile zvládly trojhlasně i obě části české a slovenské národní hymny, kterou zahajovaly nebo ukončovaly městské slavnosti konané na náměstí. Ve školním roce 1936-37 pracuje dirigent už jen s vybranými žákyněmi. Pod jeho vedením se jich schází čtyřicet a nacvičují další repertoár, který se stal základem jejich vystoupení ve veřejné soutěži dětských pěveckých sborů vyhlášené Radiožurnálem v květnu 1937. Bakovský sbor, který teprve nedávno vznikl, se též přihlásil do soutěže. Z patnácti přihlášených školních souborů byly vylosovány čtyři, které postoupily do pražského finále. Sbor musel v krátké době zvládnout čtyři písně, z nichž dvě byly povinné (jednohlasá Ten chlumecký zámek a trojhlasá Já jsem ještě neslyšel) a dvě písně byly určeny podle vlastního výběru. Naše škola vystoupila s písněmi Vysoko zornička a Prídi Janík. Nejdříve měly sbory zapět povinné písně a pak nepovinné. Vybraná porota, mezi níž byli skladatel J.B.Foerster a prof.Hába, posuzovala hudební provedení, výslovnost, přednes a celkový dojem. Vystoupení sborů přenášel český rozhlas Radiožurnál přímým přenosem. Nejen žáci ve školních učebnách, ale celé město bylo na nohou. Kdekdo poslouchal rozhlas a podle vyhlášených pravidel hodnotil umístění našich žákyň. Až za čtrnáct dní dorazily do bakovské školy konečné výsledky. Zvítězil dětský pěvecký sbor z Čerčan, druhý skončil sbor bakovské měšťanky, který obdržel 150 Kč, třetí cenu dosáhlo gymnázium E.Krásnohorské z Prahy a poslední byla menšinová škola z Kounova. Z prvního vystoupení v českém rozhlasu si dívky přinesly  mnoho dojmů, které si uchovaly na celý život. Dnes už bohužel žije jen několik svědkyň tehdejšího úspěchu.

Za války působí sbormistr Černý jako učitel na obou zdejších měšťanských školách. I mezi chlapci byly znamenití zpěváci (např. sólista Jaroslav Brejša), kteří rozšířili řady smíšeného dětského sboru, který se od roku 1944 jmenuje Bakovští zpěváčci. Ve stejném roce podnikli úspěšný zájezd do Prahy, kde se setkali s ohlasem Pražanů, které za nenáviděného protektorátu dojala zvláště píseň Čechy krásné.

Osvoboditele naší vlasti v květnu 1945 vítali Bakovští zpěváčci nejen květinami, ale i zpěvem. Odění do stylizovaných národních krojů pěli na koncertech v sokolovně a na přírodním pódiu v Bítouchově nejkrásnější české národní písně jako vděk Rudé armádě za osvobození.

Následující léta tvoří vrcholné období Bakovských zpěváčků. V roce 1947 byla vyhlášena celostátní soutěž Československého rozhlasu znovu po deseti létech. Do soutěže se přihlásilo třicet sborů, z nichž porota vybrala opět jen čtyři, které postoupily do pražského finále, které byl anonymní. Přísná porota nemohla být tedy ovlivněna názvem školy. Bakovští zpěváčci tehdy opět uspěli a ze soutěže si odnesli krásné třetí místo za benešovskou a příbramskou školou. Jejich úspěch si našel odezvu i v tehdejším tisku, kde můžeme číst: „Bakovští zpěváčci – chloubou celého kraje!“ nebo „Půl století obětavé práce sbormistra Černého.“

V roce 1948 probíhaly v republice dvě celostátní soutěže pěveckých sborů. V zemské soutěži dětských sborů, do které se přihlásily dvacet dva soubory, se Bakovští zpěváčci ocitli opět v Praze. Před přísnou porotou, ve  které zasedali známí hudební teoretici a skladatelé, jako dr.Hába či dr.Očadlík, Bakováci opět nezklamali. Z Prahy se přivezli zasloužené třetí místo.

Druhou významnou soutěží byla přehlídka Soutěže tvořivosti mládeže, která tehdy začínala svou dlouholetou tradici prvním ročníkem. Soutěž měla několik postupových kol: místní, okresní, krajské a celostátní. Bakovští zpěváčci postoupili bez zaváhání zase do celostátního kola, kde po přísném hodnocení opět získali třetí místo. V roce 1949 vrcholí úsilí tehdejších žáků obou škol, mezi nimiž vyrostli nezapomenutelní sólisté Hana Mocová (Friedrichová) a Jaroslav Hašlar. V celostátním kole, tedy ve finále Soutěže tvořivosti mládeže, které se tehdy  konalo v Ostravě, obsadili po bravurním výkonu dokonce druhé místo. Byl to dosavadní největší úspěch. Malí zpěváčci z malého městečka, s místními školami s malým počtem žáků, kde nebyl takový výběr pěvců jako ve velkých městech, dokázali svým nadšením pro zpěv, že vše je možné.

Pro květnové oslavy v roce 1951 rozšířil sbormistr Černý, tvůrce všech dosavadních úspěchů, pěvecký sbor o další desítky žáků (mezi nimiž měl tu čest stát i autor těchto řádků). Sbor vystupoval už v pionýrských krojích. V roce 1953, kdy byly všechny čtyři bakovské školy sloučeny pod jednotnou osmiletou střední školu, mizí i pojmenování Bakovští zpěváčci. Pěvecké těleso, které neúnavně  vede sbormistr Josef Černý, se na veřejnosti objevuje pod názvem Pionýrský pěvecký soubor místní osmiletky. Povinná školní docházka je o rok snížena, a tak ze sboru odešly pěvkyně s vycvičenými a ustálenými hlasy. Úroveň tělesa se nutně snížila. V roce 1955 se Josef Černý stává ředitelem osmiletky a dále dvakrát týdně, jak byl zvyklý po dlouhý léta předtím, se věnuje své sbormistrovské funkci. V rámci okresu a kraje vyrostla zdejšímu sboru silná konkurence. V padesátých létech bývalo úspěchem zvítězit v krajské přehlídce STM, což se Bakovským několikrát podařilo. Od roku 1945 do roku 1965, kdy zasloužilý učitel a sbormistr Josef Černý odcházel do důchodu, se ve městě v jeho okolí nekonala  žádná slavnost bez účasti dětského pěveckého sboru. Sbormistr jich evidoval na více než pět set. Záslužná práce, před kterou se je nutné jenom sklonit.

Po dlouhých desetiletích se Bakovští zpěváčci opět scházejí na prknech jeviště bakovské radnice. Co je spojuje? Co je vede k tomu, aby se po létech znovu sešli? Jednoznačně láska ke zpěvu, hřejivé vzpomínky na dětství, kdy se svým souborem sklízeli ovace diváků, též společné písně, jež se dědily z generace pěvců na další generaci a v neposlední řadě i jejich sbormistr Josef Černý. Skromný učitel, umělec, uznávaný hudebními odborníky své doby, který věnoval svému sboru celé své muzikantské srdce, obětavost a hudební dovednost. Vzpomínka na náročného a přísného učitele, který by se v den velkého setkání jeho zpěváčků dožil 105 let, je dojemnou tečkou za dlouholetou činností Bakovských zpěváčků.

Až budou Bakovští zpěváčci všech generací v pátek 25.listopadu nastupovat na pódium, vím, že moje srdce bud jihnout. Vždyť se aspoň na krátkou dobu vrátí časy dětství. Před mýma očima nebudou defilovat vážené dámy a pánové, už starší pěvkyně a pěvci, nýbrž dávno zažitá představa, jež je aspoň na několik okamžiků promění v zanícené zpěváčky s dětskými tvářemi, jak jsem je znával v dobách našeho dětství. I když žel vím, že čas světem trhnul a život se nezastavil. Vítejte, Bakovští zpěváčci!

-ář