První poselství
První poselství, napsané údajně na pergamenové listině 28. října 1968 panem Josefem Kočím, rychtářem Staroslavné obce baráčnické v Trenčíně, je lidským očím nedostupné. Je totiž ukryto ve skleněné lahvi, zalité voskem, pod kořeny lípy, symbolu českého národního vědomí, v Rybním Dole. Dnes teprve ještě mladá lípa dorůstá k potěše oka 36. věk svého života. Vsadili ji do rodné české půdy ve středu 6. listopadu roku 1968 trenčínští baráčníci pod vedením svého rychtáře a nazvali ji Lípou svobody, neboť byla vysázena na počest 50. výročí vzniku Československé republiky v roce 1918. Sázení Lip svobody bylo tehdy výrazem národní jednoty po vstupu armád Varšavské smlouvy. Lípy svobody se staly symbolem národního odporu proti cizím vojskům okupujícím vlast.
Trenčínskou Lípu svobody spatříme při vycházce Rybním dolem na hřišti vedle parku před Noháčovými. Původní močál, zaplevelený porostem olší a vrb, trenčínští baráčníci před válkou odkoupili a po válce téměř deset let zaváželi, aby mohla vzniknout rovná plocha pro příští hřiště, které by se občas stalo i místem pro přírodní divadlo. V roce 1953 byly kolem vzniklého hřiště nasázeny lípy, kdežto původní břízy, nasázené po roce 1948, byly vykáceny. Na východní straně hřiště bylo v druhé polovině padesátých let zřizováno přírodní jeviště, lemované tújemi. A právě prostor uprostřed jeviště bylo konšely vybráno pro důstojné umístění Lípy svobody.
Původní text, uložený navěky v lipovém kořání, ses zachoval díky opisu v baráčnické kronice. Text je uveden upravenou první strofou pochodu Budovcovy župy, jenž v roce 1956 napsal trenčínský soused Milan Šída a zhudebnil rodák Antonín Holub. Doslovný text zní:
„Jizero chladná, ty matko snů,
vyjev nám jeden ze starých dnů,
zašum nám píseň, tu českou píseň
ze smutných a pohnutých dnů.
Na památku pod kořeny této lípy ukládáme tento spisek Vám, jež (jimž) osud dospěje jíti cestou života po nás…Sázíme tuto lípu ve výročí 50sátiletého zrodu naší republiky, v období, kdy národ československý je opět zabržděn ve vývoji šťastnějších dnů…
Jsme sjednoceni za velikými vůdci našeho národa , kteří vyvedli nás z období temna a uskutečňují tužby našeho lidu! Nechť se jim to podaří…
Jdeme s nimi, se Svobodou, Dubčekem, Smrkovským, Černíkem a Císařem! I Vy, naše (naši) potomci, volte cestu našich předků a vzpomínejte…
Tento spisek ukládáme do této české půdy, pod kořeny tohoto národního stromu, my, členové vlasteneckého spolku baráčníků na Trenčíně a přejeme si, aby tato lípa kvetla květy nejkrásnějšími souběžně s naší vlastí a jeho lidem po mnoho staletí bez úhonu z pokolení na pokolení.
Dáno v Trenčíně dne 28. října L.P. 1968
Na věčnou paměť zde naše podpisy:
Kočí Josef, rychtář, 67 r., Blažek Václav, 1. místorychtář, 65 roků, Bednář Josef, 2. místorychtář, 64 r., Šlechta František, důchodní, 44 r., Šída Milan, vzdělavatel, 42 r., Koštejn Josef, konšel, 70 r., Šlechtová Míla, syndik, 41 r., Tichý Josef, šafář, 71 r., Vávra Ladislav, posel, 41 r., Karásek Václav, konšel, 62 r., Beneš František, konšel, 63 r., Moc Václav, konšel, 60 r., Štančík Antonín, konšel, 71 r., Kyselová Božena, paňmaminka, 64 r., Kuna Antonín, principál, 61 r., Šembera Antonín, pantatínek, 70 r., Bechyně František, konšel, 72 r., Kolocová Anna, výběrčí, 70 r., Zemanová Marie, matka praporu, 68 r., Odnohová Marie, škrabák, 59 r., Kyndlová Marie, zástupkyně paňmaminky, 59 r., Náhlovský Jan, konšel, 62 r., Beneš Josef, praporečník, 65 r., Odnoha Josef, matrikář, 64 r., Bílek Ladislav, konšel, 60 r., Dvořák František, zahradník a konšel, 57 r., Boháček Josef, konšel, 55 r., Konopásková Anna, 57 r., Tichá Anna, členka, 62 r., Tichý Otakar, člen, 66 r., Kameníková Božena, členka, 63 r.
Zapsáno v Trenčíně dne 6. 11. 1968.“
Nutno dodat, že žádný z podepsaných už dnes nežije. Jejich podpisy stvrzují atmosféru doby, v níž žili.
Druhé poselství
Druhé poselství je o mnoho let mladší. Pochází z roku 1997, kdy se ve městě konala velkolepá slavnost 500. výročí udělení městských práv. Tehdy v neděli odpoledne o bakovském posvícení se sešlo na náměstí na tři tisíce lidí z širokého okolí, aby zhlédli vystoupení mažoretek, tanečního souboru Furiant z Malé Bělé, středověkých rytířů v šermířském zápolení, aby uvítali historickou scénku DO Tyl, orchestr Bakovanku a soubor moderních tanců. Večer bylo vše připraveno pro ohňostroj, před nímž zarecitoval do městského rozhlasu Petr Friedrich, člen DO Tyl, báseň Vladimíra Bednáře Pozdrav příštím věkům. Protože tato báseň nebyla dosud nikde otištěna, má v tomto článku svou premiéru zcela v intencích nadpisu článku. Bylo stvořena jako vyznání městu na základě dlouholetého studia jeho pohnutých dějin.
„Město mé, prastaré,
v malebném údolí nad řekou
sníš dávný sen s písní odvěkou,
již přináší Jizera čarokrásná,
tichá, hučivá mi hlasná.
Kolikrát v tvých pradávných zdech
nestačil úsměv a zbyl jen vzdech,
když přicházela bída a nouze,
však v prostotě a skromné touze
chtěl chudák zase být člověkem.
A v předlouhém boji odvěkém
povodně a oheň ničily tě,
i požárem zvony slité
po létech zas začly znít
a každý mohl znovu snít
když dům se stal domovem.
Město mé,
tvá hřbitovní brána, kostely i Trojice
vrývají do mysli obraz svůj věříce,
že nikdy nezapomenu.
A já nezapomenu,
já to vím, já to vím,
rád se z lásky vypovím
k tobě, moje město v zahradách kolem železnice,
tvá Zbába, Podstráně i starobylé Zvířetice
věčně mě budou k tobě svádět.
Město mé, domove hrdý můj,
přežiješ věky, proto pozdravuj
příští lidské pokolení,
jež pro tvé zalíbení
bude tady po nás žít.
Město mé,
kolikrát zdrané a zbičované,
město mé,
kouzelné, líbezné a milované,
ty budeš v mém srdci žít,
ty budeš věčně žít!“
-ář
Kalendář akcí
