Rozhovor s …

Za dobu vydávání „Bakovska“ městem jsem vedla rozhovory s mnoha zajímavými lidmi. Vždycky jsem se s nimi setkala osobně, měla jsem možnost přímého kontaktu a případných okamžitých korekcí.

Dnešní článek je zcela výjimečný. Za prvé v tom, že se Vám pokusím přiblížit člověka, který v našem městě vyrostl, proslavil se ve vědeckém světě i za hranicemi naší republiky, ale bohužel již není mezi živými. Za druhé v tom, že jsme poprvé využili současných technických vymožeností a rozhovor mi poskytl jeho syn Milíč, žijící v Austrálii, a to prostřednictvím elektronické pošty. Společně představíme jeho otce Ing. Milíče Blahouta, CSc., který by se 20. května letošního roku dožil 75 let a věřím, že i on sám na sebe něco prozradí. Pátrání paní Bulířové rodinných příslušnících ing. Balhouta bylo hodné pátrání Sherlocka Hollmese. Pojďme tedy na to.

Co je obecně známo jsme se dozvěděli z příspěvku PhDr. Bednáře a tak jen ve stručnosti zrekapituluji

Ing. Milíč Blahout, CSc., se narodil 20. května 1930. Celé své dětství prožil v Bakově nad Jizerou v Boleslavské ulici čp. 382, ve městě ukončil základní školu. V letech 1947-51 studoval na Vyšší lesnické škole v Trutnově a po vysokoškolském studiu na Lesnické fakultě v Košicích a v Praze získal titul lesního inženýra. Od mládí miloval Vysoké Tatry a od 1. 1. 1956 začal pracovat jako zoolog na Výzkumné stanici Tatranského národního parku (TANAP) na Podbanském. Od roku 1962 působil jako výzkumný pracovník na Výzkumné stanici a muzeu TANAPu v Tatranské Lomnici. Už od roku 1956 se věnoval výzkumné práci a jeho práce na poli ekologie a etologie kamzíka a sviště je velkým vědeckým přínosem. Důležitou částí jeho práce byly též výzkumy antropických vlivů na kamzičí zvěř. Největším přínosem bylo popsáni populace kamzíků žijících ve V. Tatrách jako samostatný poddruh – kamzík vrahovsky tatranský /Rupicapra rupicapra tatrica, Blahout 1971/. Jeho vědecké práce a poznatky byly hojně využívané v dokumentech a opatřeních Správy TANAPu. Nedílnou součástí jeho práce byla fotodokumentace. Mnoho času také věnoval publikování, přednáškách, televizním a rozhlasovým relacím, filmovým námětům, fotografování.

Jeho fotografie převážně s horskou tématikou byly oceněny doma i na mezinárodních výstavách. Zaníceně pracoval jako dobrovolný člen Horské služby, podílel se na mnoha kurzech a školeních o záchranných pracích ve vysokých horách, byl horským vůdcem I. třídy. Jeho obrovské teoretické znalosti a praktická ochrana vysokohorských druhů řadí Ing. Blahouta, CSc., mezi přední znalce vysokohorské fauny na Slovensku.

Ing. Milíč Blahout, CSc. zemřel tragicky v Tatrách dne 17. listopadu 1978 a je pochovaný v Tatranské Lomnici, když se vracel ze sčítání kamzíků.

Náš rozhovor:

Dobrý den, pane Miliči. Za všechny bakováky posílám pozdravy do Austrálie. Jsem moc ráda, že jste uvolil nechat mě vstoupit do Vašeho soukromí a blíže s ním naše čtenáře seznámit.

Povězte nám, prosím, něco o dětství Vašeho otce, přibližte nám jeho rodiče a sourozence.

Víte, co otce motivovalo k lásce k přírodě, k horám, jaké měl koníčky?

Tátovy koníčky – od ranného mládí se věnoval fotografování, své první fotky začal tvořit, když mu bylo asi 12-13 let. To se domnívám jenom podle asi 2-3 zachovaných obrázků a také jenom odhaduji, kdy vznikly. Bylo to v čase, kdy táta za války vypomáhal jako lesní dělník na Klokočce. Z té doby se mi zachovalo pár stránek otcova deníku. Tátova láska k lesu a k přírodě musela pocházet od dědy, který sám byl nimrodem a tak asi na tátu přenesl svou lásku k lesu a přírodě. U otce to pokračovalo přes studia na vyšší lesnické škole v Trutnově a pak vystudováním vysoké školy a získáním titulu lesního inženýra. Otec zdědil také lásku k lovu, ovšem u otce se to pozměnilo ve sběr trofejí fotografických. Vzpomínám si na jeho ne velmi slavné pokusy o ulovení lišky na maminčin límec, kdy se otec vrátil po noci strávené venku bez úlovku, ovšem s vysvětlením a ospravedlněním, že si velice krásně „schrupnul“ na čerstvém vzduchu. Láskou k horám se musel otec „ nakazit“ v době, kdy se věnoval horolezectví. Oba rodiče byli svého času velice aktivní horolezci. Maminka byla dokonce na počátku 50. let členkou čsl. reprezentačního družstva. Přes horolezectví se také rodiče seznámili.

Jak se stalo, že „zakotvil„ ve Vysokých Tatrách a prožil zde zbytek svého krátkého života?

V Tatrách rodiče zakotvili nejpravděpodobněji ze dvou důvodů. Jedna, že jako horolezci milovali hory, jedna že táta po skončení vysoké školy dostal svoji první umístěnku do Lubochně. Díky tomu, že je to na skok do Tater, táta ihned zapracoval a nechal se přemístit na Podbanské. Zde začal pracovat pro Tatranský národní park. To bylo v r. 1956 a sem se po svatbě v listopadu toho roku také přistěhovala maminka. Podbanské v tom čase bylo velice krásným koutem, mimo civilizace. Neexistovala silnice na Štrbské Pleso a i na druhou stranu vedla jenom velice špatná cesta. První autobus byl v Pribyline, z Podbanského 9 km. V r. 1962 se naše rodina přestěhovala do Tatranské Lomnice.

Sdílela jeho koníčky Vaše matka a podporovala manžela v náročné práci?

Maminka podporovala manžela. Jinak to ani nešlo. Táta býval hodně dnů z domu. Pracoval jako zoolog pro národní park. Nebyl typem výzkumníka, který svoje poznatky čerpá jenom z knih. Táta si svoje vědomosti z velké části vychodil v terénu. Už na Podbanském se začal věnovat výzkumu kamzíka a sviště a tak mnohé dny strávil pozorováním přímo v terénu. Táta jako horolezec měl obrovskou výhodu v tom, že se dokázal pohybovat ve vysokohorském prostředí za různého počasí. BývalA období u nás doma, kdy jsme otce jenom občas letmo zahlédli. Do terénu odcházel často velice brzo ráno, vracíval se pozdě, či dokonce zůstával venku. Maminka se o nás starala, navíc se starala o různé věci kolem domácnosti, když táta nebyl po ruce.

Žije ještě, v případě že ano, kde?

Maminka zemřela před 12 roky. Po tátově smrti se o nás se sestrou starala. Byla to velice statečná žena. Když táta zemřel, já byl na počátku druhého ročníku vysoké školy a sestra byla v posledním ročníku gymnázia. Maminka nás podpořila počas celého času vysokoškolských studií a i po tom. Až v dnešní době si uvědomuji velikost starostí, kolik vůle a sil musela mít.

Naše čtenáře by jistě zajímalo něco bližšího i o Vás. Kde jste se narodil, kde jste prožil dětství?

Já se narodil na Slovensku, v Paludzce, což byla nejbližší porodnice k Podbanskému. Sestra to dokonce do porodnice ani nevydržela, narodila se v sanitce cestou do porodnice. Jak jsem psal vÝše, bylo to na Podbanské pěkně z ruky, navíc cesta v té době za moc nestála. Svoje první roky jsme prožili teda na Podbanském. Bylo to v dobách, kdy maminka v letě, když potřebovala houby k vaření, tak si odskočila za barák. Rodiče s úsměvem vzpomínali na souseda, který v té době sbíral houby na mopedu. To bylo v dobách, kdy bylo hub a jiných lesních plodin podstatně více než sběračů. V dnešní době je to naopak. Na Podbanské si vzpomenu, i když jsem byl malý chlapec. Něco z vyprávění rodičů, něco mi zůstalo v paměti, jako mé první setkání s nemocným kamzíkem, kterého k nám jednou přinesli. Či na mé první lyžařské a sáňkařské pokusy z veliké kupy sněhu, který táta pravidelně scházel ze střechy. V r. 1962 jsme se přestěhovali do Tatranské Lomnice.

Kolik let Vám bylo, když Váš otec tragicky zahynul a jak Vás jeho smrt poznamenala?

 Bylo mi 21 let, když táta tragicky zahynul při autonehodě. Byl jsem na počátku druhého ročníku studií na vysoké škole. Tátovou smrtí se najednou zřítily určité jistoty, které jsem do té doby považoval za neměnné. Ze začátku se to projevilo na mých studijních výsledcích. Projevilo se to i v jiných směrech. Chtěl jsem si např. pak na své kůži ověřit, co člověku dá horolezectví. A nejenom co dá, ale i co vezme. Rodiče mě nikdy aktivně nevedli k zájmu o horolezectví, spíše se snažili nás nasměrovat jiným směrem

V odborných zájmech jsem najednou cítil potřebu pokračovat v otcových šlépějích ve výzkumu kamzíků, i když do té doby jsem dával přednost herpetologii, nejspíše z důvodu, že jsem nechtěl nějak soupeřit s otcem. A i v jiných směrech.

Kráčíte povoláním ve šlépějích svého otce nebo směřují jinam?

Žel bohu nekráčím. Krátce po tátově smrti jsem velice chtěl pokračovat v jeho práci. Moje diplomová práce se věnovala kamzíkům a věřil jsem, že po skončení studií matematiky a biologie, se najde místo pro mě v Tatranském národním parku. Z tohoto omylu jsem byl vyveden tehdejším ředitelem, který mě při mé třetí návštěvě s žádostí o zaměstnání poučil: ”Pane Blahout, aby jsme si rozuměli, já nepotřebuji zaměstnat lidi se zájmem o ochranu přírody, ale lidi, kteří se mě hodí…” Dodnes si ten rozhovor pamatuji a i moje vystřízlivění z nadějí, které jsem živil, neboť v té době byl na místě zoologa zaměstnán člověk, který vyplňoval svůj pracovní čas opisováním článků z knih a časopisů. Později jsem zjistil, že tam byl „uložen“ do doby, než se uvolní podstatně vhodnější místo. Takže takto jsem byl jaksi vykopnut na jinou dráhu. Navíc jsem v té době neměl úmysl Tatry opustit, takže jsem začal pracovat v úplně jiných zaměstnáních.

Můžete nám povědět, jak jste se dostal do Austrálie, kde nyní bydlíte?

Bydlíme v Brisbane. Hlavni město Queenslandu. Tak jak jsem si kdysi nedokázal představit, že bych měl žít mimo Tatry, tak teď žiji navíc ve velkoměstě, v totálně odlišných klimatických podmínkách, na skoro druhém konci světa. Já se v podstatě do Austrálie přiženil. Manželka je Australanka, ovšem seznámili jsme se, jak jinak, v Tatrách, kdy já jsem v tom čase spolupracoval s jednou polskou cestovní kanceláří. Při své první návštěvě v Tatrách měla velice málo štěstí na slušné počasí, spíše to bylo tak, že z týdne, který strávila v Tatrách bylo snad dva půldne, kdy nepršelo. Začali jsme si pak dopisovat. O rok později přijela znovu na návštěvu do Evropy a strávila zde 12 měsíců, z toho asi 9 na Slovensku. Krátce po jejím příjezdu zemřela maminka. Já pak na počátku r. 1995 na její pozvání navštívil Austrálii a pak koncem roku se sem vystěhoval. Takže zde trávím desátý rok.

Co nyní děláte, jak se Vám tam „u klokanů“ žije? Přijdete s nimi někdy do styku?

Pracuji v obchodě s jízdními koly. Bylo to mé první zaměstnání tady v Austrálii, které jsem sehnal. Pět roků jsem také pracoval u počítače pro malou rodinnou firmu, ovšem po přijetí do zaměstnání snoubenky šéfova syna jsem byl propuštěn. V podstatě celá firma se skládá z příslušníků jedné rodiny. Takže opět pracuji v obchodě s koly. Rád bych se jednou živil fotografováním přírody. Pomaličku se k tomuto cíli prokousávám, ale jako vše, chce to čas a hlavně kopec peněz. No a momentálně jsou důležitější jiné věci.

Co se týče klokanů, dostáváme se do styku poměrně často, nejčastěji u manželčiných rodičů na jejich zahradě. Tchýně si stěžuje, že jí okusují její růže. Jinak trvalo mi poměrně dlouho, než jsem si zvykl, že místo vrabců vám po zahradě lítají papoušci, že na mandarinky nám chodí v noci kaloni, vůbe, že vám mandarinky rostou v zahradě, nebo že na piknikových místech si musíte dávat pozor na dotěrné varany, kteří se naučili loudit zbytky jídla.

Prozradíte nám něco o své rodině?

Manželka Kirsty poslední rok pracuje pro organizaci, která zabezpečuje speciální spojovatelské služby pro sluchově postižené. Tvoří různé počítačové prezentace, pomáhá při zpracovávání seminářů a pod. Původně pracovala jako logopedická pro školy. Shodou okolností bakovská babička jako bývalá učitelka se také v důchodě věnovala nápravám řeči. Manželka se těsně před narozením našeho prvního kluka dala na další studia vedle práce a pak dalšího těhotenství. Ukončila studia - multimedia před 2 roky a hledá svoje uplatnění v tomto směru.

Máme dva syny. Starší Jakub Milic Blahout má 5 roků a příštím rokem začíná chodit do školy. Mladší Lukáš Jan Blahout bude mít koncem května 2 roky. Oba kluci dostali svoje prostřední jméno ze jména svého „tatranského dědy“, kterého na velikou škodu už nemohou osobně poznat. Až když jsem se sám stal rodičem – otcem jsem naplno, či z jiného úhlu pocítil ztrátu maminky a táty. Strašně mě mrzí, že moji kluci je nemohou poznat.

Stýkáte se s ostatními příbuznými v Česku? Jak často jezdíte domů?

Mám sestru Danielu, která žije v Čechách – v Peruci. Spolu s manželem jsou oba nábytkáři, spolu studovali vysokou školu dřevařskou ve Zvoleně. Mají dvě dcery, starší Markétu a mladší Barboru. Starší se chystá na vysokou školu, mladší studuje na gymnáziu. Domů jsem zavítal jenom jednou v r. 1997. Je to pěkná dálka i v těchto moderních dobách. Navíc po narození kluků, spolu s dalšími fakty, jako že jsme před 3 lety koupili dům, manželčina krátká mateřská dovolená, moje trable se zaměstnáním a pod. K tomu, že Lukáš má zatím jenom 2 roky a určitě chceme přijet celá rodina, tak zatím s cestou na Slovensko a do Čech zatím nespěcháme. Ale máme to v plánu. Starší Jakub už se i domáhá, že by chtěl se přijet podívat do „mých“ hor. Udržuji kontakty se sestrou či kamarády v posledních letech hlavně přes elektronickou poštu. Je to velice rychlé, pohodlné a i ekonomické. Dopis letecky jde zhruba týden až 10 dnů, balík normální pozemní poštou 3 měsíce. Elektronickou poštou je to pár vteřin, v nejhorším případě, když jsou nějaké zmatky na serverech, pár hodin. Navíc nikam nemusím, naťukám do počítače a jenom odešlu. Je to fantastická věc spojující mnoho lidí.

Je něco, co jste ještě nikomu o svém otci neřekl a myslíte, že by to čtenáři měli vědět?

Přeji vám všem krásný den a mockrát děkuji.

Město uctí památku Vašeho otce výstavou k výročí jeho nedožitých 75 let, jistě vzpomene i Vaše rodina. Jak mě informovala paní Bulířová, je již v kontaktu s Vašimi příbuznými v Čechách a ti přislíbili účast na slavnostní vernisáži.

Čest jeho památce!