cal-on-off menu-on-off

Ing. Milíč Blahout, Csc. – nedožitých 75 let

Bakovsko, květen 2005

Vzpomínka

Milič Blahout, obrázek se otevře v novém okně

Dne 20. května tomu bude plných 75 let, kdy se v Bakově narodil známý vědecký pracovník, fotograf a reprezentant v horolezectví ing. Milíč Blahout, Csc. Jeho otcem byl známý bakovský kněz a zakladatel církve československé husitské Antonín Blahout, jeho matkou byla Věra Blahoutová, dlouholetá učitelka zdejších obecných škol. Milíč prožíval své dětství v Bakově, kde také navštěvoval obecnou školu chlapeckou. Za války studoval na mladoboleslavském gymnáziu, kde v něm profesoři biologie podnítili vztah ke studiu přírodovědy. Po válce přerušil proto gymnaziální studia a přestoupil na Vyšší školu lesnickou do Trutnova, kde s výborným prospěchem odmaturoval. Po střední škole byl přijat ke studiu na Vysoké škole polnohospodářské a lesního inženýrstva  v Košicích. Diplom lesního inženýra získal na pražské Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v roce 1955.

Už za trutnovských studií navázal blízké kontakty s tatranskou vysokohorskou přírodou. Tatry mu už tehdy učarovaly na celý život a staly se také jeho osudovou láskou. Nebylo prázdnin, aby jako student do Tater nezajel a osobně nezkoumal tatranské chodníčky a nezdolával strmé štíty těchto krásných velehor. V létě se pilně zaučoval do tajů horolezectví, působil jako nosič břemen na Terryho chatu a v zimě se s radostí proháněl po tatranských svazích a pláních. Zvláště v horolezectví dosáhl mistrné úrovně. Podle informací dochovaných v archivu muzea Bakovska byl v létech 1952 – 1956 dokonce horolezeckým svazem nominován do československého reprezentačního družstva.

Po studiích v roce 1955 byl Blahout přijat do výzkumné stanice při správě Tatranského národního parku a zařazen jako vědecký pracovník na odloučené pracoviště v Podbánském. Je mu umožněno, aby veškeré pracovní úsilí věnoval studiu života kamzíků, svišťů, medvědů, skalních orlů a další vysokohorské zvěře. Jeho vědecké založení a neskrývaná touha po dalším poznání jej vedou k vědecké přípravě v Ústavu pro výzkum obratlovců při ČSAV v Brně“ kde obhalil svou disertační práci o kamzíku horském a v roce 1976 byl promován na kandidáta věd (Csc.).

Vedle své lesnické a vědecké práci se ing. Blahout se účastnil záchranných prací tatranské Horské služby jako její dobrovolný pracovník. Za dlouholetou činnost v této instituci mu byl udělen stříbrný odznak Horské služby. Jako výborný znalec Tater s ochotou a rád provázel vybrané skupiny návštěvníků Tatrami. Měl k tomu i oficiální oprávnění, neboť byl potvrzen jako horský vůdce I. třídy.

Ing. Blahout slynul pověstí i jako myslivec, dobrý a pečlivý hospodář tatranské přírody. Dokonale se vyznal v hodnocení mysliveckých trofejí, proto také býval častým členem příslušných hodnotitelských komisí při pořádání mysliveckých výstav.

V roce 1962 přesídlil do Tatranské Lomnice, kde se aktivně podílel na činnosti Výzkumné stanice TANAPu, ale i na zřízení zoologické expozice tamějšího muzea. Při své každodenní práci našel Milíč Blahout velkou zálibu ve fotografování tatranské přírody, jejích hor, flóry a zvláště fauny. V tomto oboru si osvojil dokonalé mistrovství, které ho předurčilo i k publikování. V roce 1963 se podílel na vydání knihy Tatry mého srdce, jeímž autorem byl Václav Cibula, v roce 1976 vyšla Kamzičia zver a v roce 1980 s přítelem Repkou vydal knihu Tatry. Ing. Blahout psal vědecké studie i populární články o tatranské fauně, které otiskoval v různých časopisech, jako Krásy Slovenska, Ochrana přírody, Tatranské noviny, Vysoké Tatry, Slovenské kúpele, ABC aj. Některé jeho stati byly otištěny i v zahraničních časopisech.

Životní pouť Bakováka ing. Milíče Blahouta, Csc. se nečekaně uzavřela v jeho 48 létech. Zemřel předčasně po návratu z kontrolního sčítání kamzíků při dopravní nehodě v Bielovodské dolině nedaleko Šalvijového potoka.

Ing. Milíč Blahout, CSc, byl uznávaným vědcem, dokonalým znalcem tatranského vysokohorské fauny, citlivým fotografem a zdatným sportovcem, který i ve starším věku si uchoval dobrou tělesnou zdatnost, tolik nutnou pro zdolávání slovenských velehor.

-ář


Rozhovor s …

Za dobu vydávání „Bakovska“ městem jsem vedla rozhovory s mnoha zajímavými lidmi. Vždycky jsem se s nimi setkala osobně, měla jsem možnost přímého kontaktu a případných okamžitých korekcí.

Dnešní článek je zcela výjimečný. Za prvé v tom, že se Vám pokusím přiblížit člověka, který v našem městě vyrostl, proslavil se ve vědeckém světě i za hranicemi naší republiky, ale bohužel již není mezi živými. Za druhé v tom, že jsme poprvé využili současných technických vymožeností a rozhovor mi poskytl jeho syn Milíč, žijící v Austrálii, a to prostřednictvím elektronické pošty. Společně představíme jeho otce Ing. Milíče Blahouta, CSc., který by se 20. května letošního roku dožil 75 let a věřím, že i on sám na sebe něco prozradí. Pátrání paní Bulířové rodinných příslušnících ing. Balhouta bylo hodné pátrání Sherlocka Hollmese. Pojďme tedy na to.

Co je obecně známo jsme se dozvěděli z příspěvku PhDr. Bednáře a tak jen ve stručnosti zrekapituluji

Ing. Milíč Blahout, CSc., se narodil 20. května 1930. Celé své dětství prožil v Bakově nad Jizerou v Boleslavské ulici čp. 382, ve městě ukončil základní školu. V letech 1947-51 studoval na Vyšší lesnické škole v Trutnově a po vysokoškolském studiu na Lesnické fakultě v Košicích a v Praze získal titul lesního inženýra. Od mládí miloval Vysoké Tatry a od 1. 1. 1956 začal pracovat jako zoolog na Výzkumné stanici Tatranského národního parku (TANAP) na Podbanském. Od roku 1962 působil jako výzkumný pracovník na Výzkumné stanici a muzeu TANAPu v Tatranské Lomnici. Už od roku 1956 se věnoval výzkumné práci a jeho práce na poli ekologie a etologie kamzíka a sviště je velkým vědeckým přínosem. Důležitou částí jeho práce byly též výzkumy antropických vlivů na kamzičí zvěř. Největším přínosem bylo popsáni populace kamzíků žijících ve V. Tatrách jako samostatný poddruh – kamzík vrahovsky tatranský /Rupicapra rupicapra tatrica, Blahout 1971/. Jeho vědecké práce a poznatky byly hojně využívané v dokumentech a opatřeních Správy TANAPu. Nedílnou součástí jeho práce byla fotodokumentace. Mnoho času také věnoval publikování, přednáškách, televizním a rozhlasovým relacím, filmovým námětům, fotografování.

Jeho fotografie převážně s horskou tématikou byly oceněny doma i na mezinárodních výstavách. Zaníceně pracoval jako dobrovolný člen Horské služby, podílel se na mnoha kurzech a školeních o záchranných pracích ve vysokých horách, byl horským vůdcem I. třídy. Jeho obrovské teoretické znalosti a praktická ochrana vysokohorských druhů řadí Ing. Blahouta, CSc., mezi přední znalce vysokohorské fauny na Slovensku.

Ing. Milíč Blahout, CSc. zemřel tragicky v Tatrách dne 17. listopadu 1978 a je pochovaný v Tatranské Lomnici, když se vracel ze sčítání kamzíků.

Náš rozhovor:

Dobrý den, pane Miliči. Za všechny bakováky posílám pozdravy do Austrálie. Jsem moc ráda, že jste uvolil nechat mě vstoupit do Vašeho soukromí a blíže s ním naše čtenáře seznámit.

Povězte nám, prosím, něco o dětství Vašeho otce, přibližte nám jeho rodiče a sourozence.

O dětství mého otce toho naneštěstí moc nevím. Je to mnoho roků, co táta zahynul. V tomto roce to bude 27 roků. Babička pocházela z Mnichova Hradiště, děda ze Sedlce. Oba byli učitelé, děda byl svého času také farářem. Já si teď časem uvědomuji, jak moc toho o svých rodičích a jejich rodičích nevím. Já byl velice překvapen, když jsem zjistil, že táta měl také prostřední jméno. Podle rodného listu se jmenoval Milíč Jan Blahout. Zjistil jsem to až mnoho let po otcově smrti, když jsem při hledání čehosi narazil na jeho rodný list. Tehdy jsem si také začal hodně uvědomovat, kolik věcí mi zůstane utajeno. Otec měl sestru Dagmaru, která s rodinou žila v Doksech u Máchova jezera. Zemřela v r. 1980.

Víte, co otce motivovalo k lásce k přírodě, k horám, jaké měl koníčky?

Tátovy koníčky – od ranného mládí se věnoval fotografování, své první fotky začal tvořit, když mu bylo asi 12-13 let. To se domnívám jenom podle asi 2-3 zachovaných obrázků a také jenom odhaduji, kdy vznikly. Bylo to v čase, kdy táta za války vypomáhal jako lesní dělník na Klokočce. Z té doby se mi zachovalo pár stránek otcova deníku. Tátova láska k lesu a k přírodě musela pocházet od dědy, který sám byl nimrodem a tak asi na tátu přenesl svou lásku k lesu a přírodě. U otce to pokračovalo přes studia na vyšší lesnické škole v Trutnově a pak vystudováním vysoké školy a získáním titulu lesního inženýra. Otec zdědil také lásku k lovu, ovšem u otce se to pozměnilo ve sběr trofejí fotografických. Vzpomínám si na jeho ne velmi slavné pokusy o ulovení lišky na maminčin límec, kdy se otec vrátil po noci strávené venku bez úlovku, ovšem s vysvětlením a ospravedlněním, že si velice krásně „schrupnul“ na čerstvém vzduchu. Láskou k horám se musel otec „ nakazit“ v době, kdy se věnoval horolezectví. Oba rodiče byli svého času velice aktivní horolezci. Maminka byla dokonce na počátku 50. let členkou čsl. reprezentačního družstva. Přes horolezectví se také rodiče seznámili.

Jak se stalo, že „zakotvil„ ve Vysokých Tatrách a prožil zde zbytek svého krátkého života?

V Tatrách rodiče zakotvili nejpravděpodobněji ze dvou důvodů. Jedna, že jako horolezci milovali hory, jedna že táta po skončení vysoké školy dostal svoji první umístěnku do Lubochně. Díky tomu, že je to na skok do Tater, táta ihned zapracoval a nechal se přemístit na Podbanské. Zde začal pracovat pro Tatranský národní park. To bylo v r. 1956 a sem se po svatbě v listopadu toho roku také přistěhovala maminka. Podbanské v tom čase bylo velice krásným koutem, mimo civilizace. Neexistovala silnice na Štrbské Pleso a i na druhou stranu vedla jenom velice špatná cesta. První autobus byl v Pribyline, z Podbanského 9 km. V r. 1962 se naše rodina přestěhovala do Tatranské Lomnice.

Sdílela jeho koníčky Vaše matka a podporovala manžela v náročné práci?

Maminka podporovala manžela. Jinak to ani nešlo. Táta býval hodně dnů z domu. Pracoval jako zoolog pro národní park. Nebyl typem výzkumníka, který svoje poznatky čerpá jenom z knih. Táta si svoje vědomosti z velké části vychodil v terénu. Už na Podbanském se začal věnovat výzkumu kamzíka a sviště a tak mnohé dny strávil pozorováním přímo v terénu. Táta jako horolezec měl obrovskou výhodu v tom, že se dokázal pohybovat ve vysokohorském prostředí za různého počasí. BývalA období u nás doma, kdy jsme otce jenom občas letmo zahlédli. Do terénu odcházel často velice brzo ráno, vracíval se pozdě, či dokonce zůstával venku. Maminka se o nás starala, navíc se starala o různé věci kolem domácnosti, když táta nebyl po ruce.

Žije ještě, v případě že ano, kde?

Maminka zemřela před 12 roky. Po tátově smrti se o nás se sestrou starala. Byla to velice statečná žena. Když táta zemřel, já byl na počátku druhého ročníku vysoké školy a sestra byla v posledním ročníku gymnázia. Maminka nás podpořila počas celého času vysokoškolských studií a i po tom. Až v dnešní době si uvědomuji velikost starostí, kolik vůle a sil musela mít.

Naše čtenáře by jistě zajímalo něco bližšího i o Vás. Kde jste se narodil, kde jste prožil dětství?

Já se narodil na Slovensku, v Paludzce, což byla nejbližší porodnice k Podbanskému. Sestra to dokonce do porodnice ani nevydržela, narodila se v sanitce cestou do porodnice. Jak jsem psal vÝše, bylo to na Podbanské pěkně z ruky, navíc cesta v té době za moc nestála. Svoje první roky jsme prožili teda na Podbanském. Bylo to v dobách, kdy maminka v letě, když potřebovala houby k vaření, tak si odskočila za barák. Rodiče s úsměvem vzpomínali na souseda, který v té době sbíral houby na mopedu. To bylo v dobách, kdy bylo hub a jiných lesních plodin podstatně více než sběračů. V dnešní době je to naopak. Na Podbanské si vzpomenu, i když jsem byl malý chlapec. Něco z vyprávění rodičů, něco mi zůstalo v paměti, jako mé první setkání s nemocným kamzíkem, kterého k nám jednou přinesli. Či na mé první lyžařské a sáňkařské pokusy z veliké kupy sněhu, který táta pravidelně scházel ze střechy. V r. 1962 jsme se přestěhovali do Tatranské Lomnice.

Kolik let Vám bylo, když Váš otec tragicky zahynul a jak Vás jeho smrt poznamenala?

 Bylo mi 21 let, když táta tragicky zahynul při autonehodě. Byl jsem na počátku druhého ročníku studií na vysoké škole. Tátovou smrtí se najednou zřítily určité jistoty, které jsem do té doby považoval za neměnné. Ze začátku se to projevilo na mých studijních výsledcích. Projevilo se to i v jiných směrech. Chtěl jsem si např. pak na své kůži ověřit, co člověku dá horolezectví. A nejenom co dá, ale i co vezme. Rodiče mě nikdy aktivně nevedli k zájmu o horolezectví, spíše se snažili nás nasměrovat jiným směrem

V odborných zájmech jsem najednou cítil potřebu pokračovat v otcových šlépějích ve výzkumu kamzíků, i když do té doby jsem dával přednost herpetologii, nejspíše z důvodu, že jsem nechtěl nějak soupeřit s otcem. A i v jiných směrech.

Kráčíte povoláním ve šlépějích svého otce nebo směřují jinam?

Žel bohu nekráčím. Krátce po tátově smrti jsem velice chtěl pokračovat v jeho práci. Moje diplomová práce se věnovala kamzíkům a věřil jsem, že po skončení studií matematiky a biologie, se najde místo pro mě v Tatranském národním parku. Z tohoto omylu jsem byl vyveden tehdejším ředitelem, který mě při mé třetí návštěvě s žádostí o zaměstnání poučil: ”Pane Blahout, aby jsme si rozuměli, já nepotřebuji zaměstnat lidi se zájmem o ochranu přírody, ale lidi, kteří se mě hodí…” Dodnes si ten rozhovor pamatuji a i moje vystřízlivění z nadějí, které jsem živil, neboť v té době byl na místě zoologa zaměstnán člověk, který vyplňoval svůj pracovní čas opisováním článků z knih a časopisů. Později jsem zjistil, že tam byl „uložen“ do doby, než se uvolní podstatně vhodnější místo. Takže takto jsem byl jaksi vykopnut na jinou dráhu. Navíc jsem v té době neměl úmysl Tatry opustit, takže jsem začal pracovat v úplně jiných zaměstnáních.

Můžete nám povědět, jak jste se dostal do Austrálie, kde nyní bydlíte?

Bydlíme v Brisbane. Hlavni město Queenslandu. Tak jak jsem si kdysi nedokázal představit, že bych měl žít mimo Tatry, tak teď žiji navíc ve velkoměstě, v totálně odlišných klimatických podmínkách, na skoro druhém konci světa. Já se v podstatě do Austrálie přiženil. Manželka je Australanka, ovšem seznámili jsme se, jak jinak, v Tatrách, kdy já jsem v tom čase spolupracoval s jednou polskou cestovní kanceláří. Při své první návštěvě v Tatrách měla velice málo štěstí na slušné počasí, spíše to bylo tak, že z týdne, který strávila v Tatrách bylo snad dva půldne, kdy nepršelo. Začali jsme si pak dopisovat. O rok později přijela znovu na návštěvu do Evropy a strávila zde 12 měsíců, z toho asi 9 na Slovensku. Krátce po jejím příjezdu zemřela maminka. Já pak na počátku r. 1995 na její pozvání navštívil Austrálii a pak koncem roku se sem vystěhoval. Takže zde trávím desátý rok.

Co nyní děláte, jak se Vám tam „u klokanů“ žije? Přijdete s nimi někdy do styku?

Pracuji v obchodě s jízdními koly. Bylo to mé první zaměstnání tady v Austrálii, které jsem sehnal. Pět roků jsem také pracoval u počítače pro malou rodinnou firmu, ovšem po přijetí do zaměstnání snoubenky šéfova syna jsem byl propuštěn. V podstatě celá firma se skládá z příslušníků jedné rodiny. Takže opět pracuji v obchodě s koly. Rád bych se jednou živil fotografováním přírody. Pomaličku se k tomuto cíli prokousávám, ale jako vše, chce to čas a hlavně kopec peněz. No a momentálně jsou důležitější jiné věci.

Co se týče klokanů, dostáváme se do styku poměrně často, nejčastěji u manželčiných rodičů na jejich zahradě. Tchýně si stěžuje, že jí okusují její růže. Jinak trvalo mi poměrně dlouho, než jsem si zvykl, že místo vrabců vám po zahradě lítají papoušci, že na mandarinky nám chodí v noci kaloni, vůbe, že vám mandarinky rostou v zahradě, nebo že na piknikových místech si musíte dávat pozor na dotěrné varany, kteří se naučili loudit zbytky jídla.

Prozradíte nám něco o své rodině?

Manželka Kirsty poslední rok pracuje pro organizaci, která zabezpečuje speciální spojovatelské služby pro sluchově postižené. Tvoří různé počítačové prezentace, pomáhá při zpracovávání seminářů a pod. Původně pracovala jako logopedická pro školy. Shodou okolností bakovská babička jako bývalá učitelka se také v důchodě věnovala nápravám řeči. Manželka se těsně před narozením našeho prvního kluka dala na další studia vedle práce a pak dalšího těhotenství. Ukončila studia - multimedia před 2 roky a hledá svoje uplatnění v tomto směru.

Máme dva syny. Starší Jakub Milic Blahout má 5 roků a příštím rokem začíná chodit do školy. Mladší Lukáš Jan Blahout bude mít koncem května 2 roky. Oba kluci dostali svoje prostřední jméno ze jména svého „tatranského dědy“, kterého na velikou škodu už nemohou osobně poznat. Až když jsem se sám stal rodičem – otcem jsem naplno, či z jiného úhlu pocítil ztrátu maminky a táty. Strašně mě mrzí, že moji kluci je nemohou poznat.

Stýkáte se s ostatními příbuznými v Česku? Jak často jezdíte domů?

Mám sestru Danielu, která žije v Čechách – v Peruci. Spolu s manželem jsou oba nábytkáři, spolu studovali vysokou školu dřevařskou ve Zvoleně. Mají dvě dcery, starší Markétu a mladší Barboru. Starší se chystá na vysokou školu, mladší studuje na gymnáziu. Domů jsem zavítal jenom jednou v r. 1997. Je to pěkná dálka i v těchto moderních dobách. Navíc po narození kluků, spolu s dalšími fakty, jako že jsme před 3 lety koupili dům, manželčina krátká mateřská dovolená, moje trable se zaměstnáním a pod. K tomu, že Lukáš má zatím jenom 2 roky a určitě chceme přijet celá rodina, tak zatím s cestou na Slovensko a do Čech zatím nespěcháme. Ale máme to v plánu. Starší Jakub už se i domáhá, že by chtěl se přijet podívat do „mých“ hor. Udržuji kontakty se sestrou či kamarády v posledních letech hlavně přes elektronickou poštu. Je to velice rychlé, pohodlné a i ekonomické. Dopis letecky jde zhruba týden až 10 dnů, balík normální pozemní poštou 3 měsíce. Elektronickou poštou je to pár vteřin, v nejhorším případě, když jsou nějaké zmatky na serverech, pár hodin. Navíc nikam nemusím, naťukám do počítače a jenom odešlu. Je to fantastická věc spojující mnoho lidí.

Je něco, co jste ještě nikomu o svém otci neřekl a myslíte, že by to čtenáři měli vědět?

Sedím před počítačem a nevím, co bych měl „prozradit“ na tátu. To, že spolu s maminkou to byli pro mě a sestru nejlepší lidé? Doufám, že se mi snad jednou povede vybrat z otcových nespočetných obrázků to nejhezčí a nejzajímavější a vydat knihu, a tak ukázat lidem věci, přírodu, jak ji táta viděl svýma očima a jak ji zachytil na film. Snad by to mohlo pomoci lidem trochu pootevřít dvířka pochopení, porozumění a v konečném důsledku pomohlo k zachování hodnot, které sice dokážeme velice rychle přeměnit, či dokonce zničit, ale nedokážeme je vytvořit.

Rád bych se poděkoval všem lidem, kteří si na tátu i po mnoha letech vzpomenou. Na Bakov si uchovávám milé vzpomínky z dětství a určitě se přijedu opět podívat, jako v r. 1997 při mé poslední návštěvě. Ukázat svým synům, kde jsem si já jako kluk hrával, kam jsem chodil dědovi pro pivo a vůbec podívat se, co se změnilo.

Přeji vám všem krásný den a mockrát děkuji.

Město uctí památku Vašeho otce výstavou k výročí jeho nedožitých 75 let, jistě vzpomene i Vaše rodina. Jak mě informovala paní Bulířová, je již v kontaktu s Vašimi příbuznými v Čechách a ti přislíbili účast na slavnostní vernisáži.

Čest jeho památce!

Ing. Milíč Blahout, Csc. – nedožitých 75 let

Milič Blahout

Milič Blahout

 
Milič Blahout

Milič Blahout

 
Milič Blahout

Milič Blahout

 
Milič Blahout

Milič Blahout

 
Milič Blahout

Milič Blahout

 
Milič Blahout - 1956 svatba

Milič Blahout - 1956 svatba

 
Milič Blahout - 1976 Karolinum kandidátská promoce rodina

Milič Blahout - 1976 Karolinum kandidátská promoce rodina

 
Milič Blahout - rodný dům v Bakově

Milič Blahout - rodný dům v Bakově

 
Milič Blahout - hřbitov

Milič Blahout - hřbitov

 
 
Vytvořeno 8.2.2013 11:16:52 | přečteno 71x | magdalena.bulirova

Rozcestí středního Pojizeří

Bakov nad Jizerou je město okresu Mladá Boleslav. Leží přibližně v polovině cesty mezi Mladou Boleslaví a Mnichovým Hradištěm. Žije zde přibližně 5 000 obyvatel. V minulosti ho proslavily výrobky z rákosu a orobince, např. pantofle, tašky, holubovky (tropické helmy pojmenované po Emilu Holubovi) ...

Více o městě
2

Prozkoumejte Bakovsko

Bakovsko leží v krajině středního Pojizeří mezi Mnichovým Hradištěm a Mladou Boleslaví, na přímém rozcestí mezi Českým rájem na východě a Máchovým krajem na západě. Krajem protéká řeka Jizera, jeho dominantou je hora Baba nad jejím levým břehem a zřícenina hradu a zámku Zvířetice při břehu pravém.