Zeptáte-Ii se na Bakovsku na Josefa Černého, dostává se  vám odevšad přesvědčivé jednoznačné odpovědi: bývalý náročný učitel, úspěšný ředitel školy, proslulý sbormistr „Bakovských zpěváčků" a pěveckého sboru Slavoj, zanícený kulturní pracovník. Vzhledem k jeho širokým hudebním zájmům by se slušelo zdůraznit především jeho sbormistrovské aktivity a organizátorské schopnosti v oblasti vokální i instrumentální hudby. Na druhé straně nelze opomenout oslavencovy pedagogické zásluhy o výchovu bakovské mládeže několika generací. Dožitých 100 let života nám dává vzácnou příležitost vzpomenout jeho školských zásluh a připomenout si jeho pedagogické mistrovství zvláště v oblasti sbormistrovské.

Josef Černý se narodil 22. listopadu 1901 v nedalekém Kopidlně na Jičínsku. Od dětství jej vedli rodiče k hudbě, především ke hře na housle. Brzy ovládl téměř mistrovsky tento nástroj a připravoval se ke studiu na konzervatoři. Jeho toužebné přání přervala otcova smrt. Rodinné poměry byly málo utěšené. I přesto jej matka dává na studie do nedalekého Jičína, kde patnáctiletý Josef studuje na proslulém Raisově učitelském ústavě. Mladý student plně využívá hudebního zázemí školy, kde vyučuje celá řada vynikajících pedagogů, mezi nimiž byl význačnou osobností profesor hudební výchovy Bohumil Čeněk, který silně mladého studenta ovlivňoval. Josef Černý si na ústavě ovládl hru na violu a klavír. Působil v ústavním pěveckém mužském sboru, jenž řídil prof. Čeněk. Mladý adept učitelství si důkladně osvojil Čeňkovu solmizační intonační metodu, kterou si později upravil pro potřeby vlastní sbormistrovské praxe, a nabyl důkladných dovedností ve vokální výchově. Převzal od svého učitele dechová, hlasová, rytmická a dynamická cvičení a osvojil si základy pěvecké výslovnosti. Při studiu neopomíjel ani instrumentální hudbu. Dirigoval studentský orchestr a v rodném Kopidlně hrál první housle ve smyčcovém kvartetu. Účinkoval v symfonickém orchestru učitelstva jičínského okresu, kde byl pověřován partem prvních houslí a později hrál na lesní roh. Instrumentální hudbu provozoval i při svém působení na Mnichovohradišťsku, kde byl členem tamějšího Orchestrálního sdružení.

Po maturitě, kterou vykonal v roce 1920 s vyznamenáním, přijímá své první učitelské místo na obecné škole v Mukařově. V roce 1922 přechází na klášterskou obecnou školu, na níž působí pět let. Brzy po svém příchodu tu zakládá dětský smíšený sbor, který po několik let oživoval kulturní život v obci a v okolí. V létech 1924 -27 studuje dálkově na Škole vysokých studií pedagogických v Praze. Poté byl jmenován odborným učitelem s odborností český jazyk, zeměpis a hudební výchova na měšťanských školách. Nastal čas založit rodinu. Po svatbě s chotí Josefou Maršálkovou se jim v roce 1926 narodil syn Milan a o rok později druhý syn Vladimír.

V roce 1927 nastupuje na své třetí učitelské místo do Bakova nad Jizerou. Toto malé pojizerské městečko se mu stalo osudným pro celý život. Nejprve působí jako aprobovaný učitel na měšťanské škole chlapecké, kde se ujal obtížné a náročné práce sbormistra chlapeckého sboru. I přes malý výběr zpěváků, dosáhl s nimi pozoruhodných výsledků, dokonce zvládli i písně trojhlasé. Na počátku třicátých let se stal kmenovým učitelem bakovské dívčí měšťanské školy, v níž v té době začal probíhat pod vedením ředitelky školy Lidmily Žofkové významný pedagogicko-didaktický experiment nazývaný „Bakovský pokus". Josef Černý uplatňuje nové progresivní metody výuky a spolu se svým kolegou Ladislavem Kavkou vydávají v roce 1936 Základní učebnici zeměpisu pro pokusné školy, do které vložili značný počet praktických příkladů a řešení, z nichž některé mají regionální charakter. Za odvedenou práci v experimentálním pokusném vyučování byl oceněn pochvalným uznáním, které mu udělil Okresní školní výbor v Mnichově Hradišti. V roce 1932 založil na dívčí měšťance pěvecký sbor, s nímž zakrátko získal pěvecký věhlas v široké české veřejnosti. Jeho soubor byl vybrán v roce 1937 do zemského finále veřejných pěveckých závodů dětských sborů konaném v pražském
rozhlase. Po náročné přípravě se dostavil nečekaný úspěch. Bakovská děvčata pod vedením svého sbormistra obsadila druhé místo.

Za dobu svého bakovského působení vychoval desítky pěvců, kteří po skončení školy přestali účinkovat ve sborech. Proto se v roce 1939 rozhodl s některými svými kolegy a dalšími spolupracovníky oživit činnost pěveckého sboru Slavoj, založeného v roce 1867. Obnovený sbor zahájil svou aktivitu nácvikem národních písní, které ve vnímavém posluchači v době národní nesvobody vyvolávaly hřejivé pocity vlastenectví a národní sounáležitosti. Slavoj poprvé vystoupil pod svým sbormistrem Černým v květnu 1940 v rámci Českého hudebního máje, zaměřeného především na předvádění národních písní. Vrcholným počinem vedení Slavoje bylo provedení oslavných koncertů ke vzpomínce 150. výročí úmrtí bakovského hudebního skladatele
Jiříka Ignáce Linky. Zpěvní party Linkových skladeb nacvičil se zpěváky Slavoje Josef Černý. Největší úspěch měla Linkova mše Cum Sattti Spiritu, kterou četné obecenstvo vyslechlo v podání smíšeného sboru a pražských sólistů za doprovodu Orchestrálního sdružení z Mnichova Hradiště, vedeného J. Tancibudkem.

Druhou velkou hudební akcí v Bakově se stala Bluďkova opera V Studni, kterou předvedl Slavoj se svými sólisty a za doprovodu orchestru o vánocích v roce 1942. Tehdy všechny umělecké snahy závisely jen na Josefu Černém, který nacvičil sólové party, řídil sbor i orchestr.

Celá vlast se těšila na konec války. Osvoboditele uvítali „Bakovští zpěváčci" v národních krojích. Nové smíšené pěvecké těleso bylo založeno teprve v roce 1944 a svou pěveckou mohutností udivilo nejen místní obecenstvo, ale i samotné osvoboditele. Česká národní píseň zněla tehdy na uvítanou mezi lesy v Bítouchově, kde rudoarmějci tábořili, tak i v bakovské sokolovně při veřejných oslavách.

Po osvobození byl Josef Černý vyzván tehdejší zemskou inspektorkou L. Žofkovou, aby přijal učitelské místo na jedné z největších pražských škol Na Pražačce, kde by mohl ve vyšší míře projevit svoje sbormistrovské mistrovství. A opravdu - Sbormistr Černý sestavil mohutné těleso z vybraných žákyň školy, které v krátké době několika měsíců náleželo mezi nejlepší dětské
pěvecké soubory nejen v Praze. Z rodinných důvodů, protože nemohl v Praze získat byt, se vrátil v roce 1946 opět do Bakova, kde začal vyučovat český jazyk na chlapecké měšťance a hudební výchovu na obou školách. Je samozřejmé, že brzy svolává své „Bakovské zpěváčky" a obnovuje pravidelné zkoušky Slavoje. Výsledky v nové osvobozené vlasti na sebe nenechají dlouho čekat. Na závodech školského rozhlasu v květnu 1947 v Praze získávají „Bakovští zpěváčci" celkové třetí místo. Od té doby počíná také nejen hudební přátelství Josefa Černého s tehdejším ústředním programovým ředitelem Čs. rozhlasu dr. M. Očadlíkem a hudebním ředitelem Čs. rozhlasu profesorem Karlem Hábou, kteří často za svým přítelem do Bakova přijíždějí. Stejné pořadí obhájili Bakovští v zemské soutěži dětských pěveckých sborů v roce 1948. V témže roce přivedl sbormistr Černý své svěřence na třetí příčku v ústředním kole Soutěže tvořivosti mládeže. Ve stejné soutěží o rok později, kdy se „Bakovští zpěváčci" vydávají až do Ostravy, dosahují druhého místa mezi nejlepšími dětskými sbory.

Po roce 1953, kdy byly vytvořeny osmiletky, ubyli dirigentu Černému žáci a žákyně nejvyššího postupného ročníku. Tím se nutně snížila hlasová kvalita souboru. Přesto těleso funguje dál, i když má Josef Černý, v roce 1955 jmenovaný ředitelem bakovské osmiletky, méně času. Soubor vede nepřetržitě dál až do roku 1965, kdy odchází do důchodu. S „Bakovskýrni zpěváčky" vystoupil na více než 450 veřejných akcí, z nichž bylo 56 vlastních pěveckých koncertů.

Černého organizátorské schopností a metodické vědomosti a dovednosti v obou svých základních předmětech přerostly rámec místní školy. Jako učitel jazyka českého vedl okresní metodickou komisi a stal se vedoucím úsekové předmětové komise v tehdejším Libereckém kraji. Úzce spolupracuje s Ústavem pro další vzdělávání učitelů na nových metodách ve výchově dětí. V roce 1957 se mu dostalo od vlády ČSR vysokého ocenění za celoživotní pedagogickou práci ve škole i mimo ni, když mu byl udělen titul "Zasloužilý učitel".

V konci padesátých let náležel mezi ty, kteří se zasloužili o vybudování nového školního pavilonu pro 11 tříd v areálu místní školy. Měl výrazný podíl na modernizaci stávající chlapecké školy, kde bylo zavedeno ústřední topení a zcela rekonstruována sociální zařízení. Od počátku šedesátých let stál v čele tvůrčího pedagogického hnutí na své škole, kde byly v krátké době vybudovány nové odborné pracovny. Pod jeho vedením učitelé uplatňovali moderní vyučovací metody, které vycházely i z tradic „Bakovského pokusu" ze třicátých let. Místní škola se svými pedagogicko - didaktickými výsledky byla hodnocena mezi nejpřednějšími v rámci kraje.

Po odchodu do důchodu ve své mimoškolní činnosti neustal. Dále řídil Slavoj a navíc se stal členem výboru Unie českých pěveckých sborů. Málokdo v Bakově věděl, že léta působil jako předseda přípravného výboru "Smetanových Jabkenic". Sám jsem se o tom přesvědčil až na počátku sedmdesátých let na odpoledním koncertu v Jabkenicích, kdy jako předseda organizačního výboru předstoupil na závěr slavnosti před spojené pěvecké sbory z celého okolí a za doprovodu poděbradského lázeňského orchestru řídil Smetanovu Českou píseň. Tehdy mnou projela nebývalá hrdost na člověka, který byl kdysi mým třídním učitelem a později kolegou a dobrým rádcem jako ředitel školy.

Josef Černý se stále v dobrém zdraví dožívá 100 let. Jeho přátelé a žáci, roztroušení na různých místech naší vlasti, mu zdaleka i zblízka vzkazují:

"Děkujeme. Ať Vám ještě další mnohá léta mile zní česká píseň, kterou jste s láskou a úpornou vytrvalostí rozsíval po českých srdcích a duších!"

PhDr .Vladimír Bednář