V neděli 3. října tomu bylo dvacet let, kdy opustila naše řady ve věku 91 let paní zemská školní inspektorka Lidmila Žofková, nositelka Medaile J.A.Komenského. Byla dlouholetou bakovskou občankou, učitelkou měšťanské školy dívčí, od září 1932 zatímní ředitelkou téže školy. Z této funkce byla odvolána po vzniku protektorátu v roce 1939, přičemž se nehledělo vůbec nic na její zásluhy o rozvoj měšťanské školy, zvláště zavádění nových vyučovacích metod, ani na záslužnou práci při psaní učebnic pro jazyk český, určených pro vyšší třídy školy obecné a všechny ročníky měšťanských škol.

Lidmila Žofková, rozená Větvičková, se narodila 14. března 1893 v Paceřicích v rodině vlastenecky smýšlejícího řídícího učitele Václava Větvičky. Po absolvování měšťanské školy dívčí v Turnově, přešla na učitelský ústav do Prahy a posléze vystudovala čtyři semestry na Škole vysokých studií pedagogických v Praze. Získala kvalifikaci pro výuku českého jazyka a ženských ručních prací na měšťanských školách. Věnovala se především výuce mateřského jazyka. Žofková se vzdělávala po celý život a ráda předávala své pedagogické a didaktické zkušenosti dalším učitelům na četných přednáškách a seminářích po celé naší vlasti. V roce 1927 začala zavádět na měšťanské škole dívčí nové vyučovací metody ve svém oboru. Záhy se k ní přidali i další učitelé (Černý, Kavka, Žofka, Studničný, Kadlec, Kubrtová a další), kteří s chutí zaváděli didaktické a metodické novinky podle jejího vzoru. Po jejím nástupu do funkce ředitelky školy se úroveň vzdělávání výrazně zvýšila. Nové metody práce, které byly v pedagogických kruzích vřele přijímány a oceňovány, dostaly pojmenování Bakovský vyučovací pokus. Spočíval v tom, jak využít při výuce iniciativu žáků, dávat jim větší příležitost k samostatné práci a novými formami práce dovést žáky k samostatnému myšlení. Zvýšenou měrou byla uplatňována vnitřní diferenciace žáků a skupinové vyučování. Žáci tak získali přirozenou svobodu k nezbytnému uvolnění vnitřních sil a svých dětských zájmů. Ve třicátých létech se dveře bakovské školy otevíraly pro četné učitelské delegace z celých Čech, často sem přijížděli školní inspektoři, aby nabyli bakovské zkušenosti. Brzy po válce se stala zemskou školní inspektorkou a její věhlas se dále šířil nejen mezi bohemisty. Ředitelku Žofkovou ctili pro její výrazný jazykový projev s bohatou slovní zásobou a přesným odborným vyjadřováním vysokoškolští odborníci pro jazyk český, kteří často do Bakova za ní přijížděli ještě v padesátých až sedmdesátých létech, když už přestala ve školství působit.

Lidmila Žofková byla statečná žena. V jednání rázná a přímá, v řízení školy i ve výuce důsledná, kritická k sobě i k ostatním. Dovedla ocenit práci svých podřízených. Za války odolala tlaku německých úřadů a jejich represi, neboť její muž František, též učitel, byl dne 1. září 1939 zatčen gestapem a celou válku prožil v koncentračním táboře. Po Únoru ji bolestně zasáhl útěk jediného syna Bořka na Západ, a tak došlo k dlouholetému přerušení styků matky se synem. Tehdejší vláda jí, jistě s přihlédnutím za její pedagogické zásluhy, umožnila vycestovat na návštěvu za synovou rodinou do Švýcarska. Tehdy paní inspektorka znovu ožila. V roce 1968 byla za svou celoživotní pedagogickou práci vyznamenána nejvyšším československým pedagogickým vyznamenáním Medailí J.A. Komenského.

Na paní Lidmilu Žofkovou, zanícenou pedagožku a mistrnou užívatelku českého jazyka, si dnes už vzpomínají jen její nejbližší sousedé a starší generace Bakováků. Bakovské učitele však těší, že ještě dnes se na pedagogických fakultách mluví o Žofkové, o jejím jazykové, didaktickém a pedagogickém díle. Je-li dodnes oceňována na českých univerzitách, je povinností i nás, abychom její odkaz připomínali současným obyvatelům našeho města. Muzeum Bakovska instalovalo od samého počátku svého působení v našem regionu samostatný panel, věnovaný životu a dílu Lidmily Žofkové. Ve vitríně pod ním můžeme spatřit i některé její učebnice a část literárních prací. Mnohé učebnice tu však chybí, neboť je muzeum nevlastní. (Obracíme se na naše čtenáře proto s prosbou, pokud mají doma učebnice s jejím autorstvím, nejčastěji pod jmény Žofková – Medonos – Tožička, aby je věnovali nebo dlouhodobě zapůjčili našemu muzeu.)

Krátkou dobu před svou smrtí, když se už nemohla sama o sebe postarat, opustila navždy Bakov a dožila v Domově důchodců v Niměřicích, kde také zemřela. Je pochována v rodinném hrobě Větvičků v Příšovicích. Paní inspektorka Lidmila Žofková by si zasloužila za svou celoživotní práci a osobní postoje pamětní desku buď na svém bývalém domě v Husově ulici, nebo na škole, v níž tak zdařile léta působila.

-ář