Následující řádky věnuji ženě, jejíž pedagogický i lidský věhlas přesáhl hranice svého domova. Kamkoliv jste v poválečných desetiletích v českých zemích zavítali na nějakou školu nebo potkali učitele s dětmi na školním výletě, všude se ptali po Lidmile Žofkové, když zjistili, že pocházíte z Bakova nad Jizerou. Žofková byla známější než pověstná bakovská orobincová výroba. Známé dotazy, jak se jí vede, co dělá, proč nepíše, se jen valily. Sice veřejně nepublikovala, ale stále žila se školou. Sledovala, jak si vedou zvláště češtináři na zdejších školách, ráda se bavila se školními dětmi a přitom si ověřovala jejich slovní zásobu.

Dne 14. března uplynulo plných 120 let od jejího narození. Toho dne roku 1893 přišla na svět v paceřické škole u Turnova v rodině učitele Václava Větvičky. Navštěvovala měšťanskou školu dívčí v Turnově, po ní absolvovala učitelský ústav v Praze. Vystudovala dva semestry na Filozofické fakultě UK a ukončila školu Vysokých studií pedagogických v Praze. Získala kvalifikaci pro výuku češtiny na měšťanských a obecných školách a též byla způsobilá k výuce ženských ručních prací a pěstounství na obecných a měšťanských školách. Splnila i podmínky pro službu školní inspektorky. Především však mnoho četla a soustavně se vzdělávala.

V roce 1916 nastoupila do svého učitelského místa na Obecnou školu dívčí v Bakově. Její vlastenecká výchova a pacifismus se poprvé dostaly do rozporu při snímání zvonů z věže sv. Bartoloměje. Jejich nárazy o tvrdou vozovku, při nichž se tříštily na kusy, šířily děsivé tóny a vrzavé šumy, které pronikaly do tříd dívčí školy, kde vyvolávaly děsivé představy smrti. Citově založená učitelka tehdy vyjádřila svou vnitřní bolest v básni Zvony:

„Sbohem, zvony,
drahé zvony!
nezazní již vaše tóny
v naše shony, plesy, skony.“

V nově ustavené republice dává své síly plně do jejích služeb. Spolu se svým manželem odešli na Slovensko pomáhat budovat tamější základní školství. Žofková byla umístěna do Modre u Bratislavy, kde zvládla osvojení slovenského jazyka. Po návratu do Bakova v roce 1923 si s manželem Františkem koupili domek na rohu Husovy a Havlíčkovy ulice. Neklidný duch mladé učitelky, neustálá touha po učitelské tvořivosti, především láska k dětem a k rodnému jazyku ji vedou k uplatňování nových vyučovacích metod. Jejich zavádění uspíšilo její jmenování zatímní ředitelkou obou škol: obecné a měšťanské dívčí školy. Nově jmenovaná ředitelka strhla ke svému pedagogickému a didaktickému horlivému úsilí i ostatní mladé učitele, jako byli L. Kafka, J. Černý, F. Žofka, F. Studničný, Kubrtová a další, jejichž jména jsou pro historii zapsána v kronice dívčí školy. Nové hnutí, které se neutajilo před školskými orgány a zvláště zemskými inspektory, započalo. Dostalo jednoduché pojmenování Bakovský pokus. Prosazoval se především u samotné ředitelky ve výuce češtiny. Jeho autorka probouzela v myšlení svých žákyň samostatnou tvůrčí činnost. Dávat jim při výuce větší samostatnost a svobodu myšlení. Hledala v jejich práci cesty k uvolnění jejich vlastních tvůrčích sil. Zkoumala na základě různých ortografických rozborů, kde se nachází příčina pravopisných chyb. Podle tehdejších didaktických zvyklostí zkoušela u svých žákyň rychlost čtení a jeho porozumění. Za tím účelem sestavila pro každý postupný ročník, počínaje 2. třídou a konče poslední třídou měšťanky, čtyři zkušební texty pro zjištění rychlosti čtení a porozumění. Sama kladla důraz na výuku stylistiky. Ve zvládnutí jejích elementárních metod spatřovala prostředek k dobrému zvládnutí jazykového vyjadřování. Prosadila do výuky čtení v nejnižších třídách školy globální metodu čtení, kterou prosazoval už tehdy přední český pedagog dr. Příhoda. Po jejím vzoru vypracovali učitelé Kafka a Černý učebnici zeměpisu a vymodelovali plastickou mapu.

Žofková se zcela věnovala své škole. Své zkušenosti s experimentem srovnávala s americkým Daltonským plánem, a tak vyvíjela ryze českou školní tvůrčí činnost. Bakovská škola za kostelem se ve třicátých létech stala mekkou českých učitelů, celých školních výprav a inspektorů všech stupňů. Náslechy a inspekce v hodinách se staly všední samozřejmostí. Žofková své zkušenosti rozdává na četných přednáškách, besedách a konferencích posluchačům z řad českých i slovenských pedagogů. Své odborné stati zasílá do redakcí četných časopisů, jako Školské reformy, Škola našeho venkova, Tvořivá škola, Naše škola, Pedagogický věstník, Časopis pro občanskou výchovu a Česká dívka. Do bakovské školy přijíždějí nejenom elementáři, ale zvláště zkušení češtináři. Tato mimořádná žena, z níž čiší energie, pedagogický elán a tvůrčí činnost, přitahuje odborné spisovatele učebnic jazyka českého. Její ředitelnu v dívčí škole navštěvují Tožička, Medonos i příští univerzitní profesoři Šmilauer a Haller, s kterými jsem se naposled setkal na pohřbu Františka Žofky, jejího muže.

Ve třicátých létech vstupuje do období tvorby učebnic jazyka českého. Ve spolupráci s Tožičkou sestavili velice populární Pracovní učebnici jazyka českého pro školy měšťanské I,II, III, IV. Následně vydali v trojici s Tožičkou a Medonosem učebnici pro výuku pravopisu s názvem Pravopis na středním a vyšším stupni národní školy. K další spolupráci přizvali i Hallera a společně vydali učebnici Jazyk vyučovací na obecné škole, díl I. - IV. a Jazyk vyučovací na malotřídní škole obecné, díl I. – IV. Sama L. Žofková napsala učebnici Devatero přehledné mluvnické texty. Všechny tyto vydané učebnice byly ihned překládány do slovenštiny a vykonaly velkou službu pro výuku slovenského jazyka na Slovensku, jehož lid se teprve rodil do života v samostatné vlasti ČSR. Těchto třináct učebnic vytvořilo základ pro jazykovou výchovu české mládeže. Jejich výkladová metodika, založená na promyšlených mravních, estetických a citových výchovných složkách, byla doložena různorodými cvičeními mluvnickými, pravopisnými a slohovými. Některé z nich jsou vystavovány ve vitríně v Muzeu Bakovska, bohužel ani v Bakově nemáme kompletní řady těchto učebnic.

Její úspěšnou pedagogickou tvůrčí činnost násilně přervaly nastupující válečné události. Po vpádu Němců a obsazení republiky 15. března 1939 se musely odstěhovat z pohraničí stovky a stovky českých učitelů, kteří dostávali práci na školách ve vnitrozemí. Zdejší učitelské páry musely uvolnit jedno místo pro příchozí. Týká se to i Žofkových. Ředitelka L. Žofková zůstává v domácnosti a místo ní jako zatímní ředitel nastoupil od jarních měsíců 1939 její manžel František. U jedné pohromy však nezůstalo. Dne 1. září 1939 si přijelo gestapo do dívčí školy pro Františka Žofku, kterého zatklo jako tzv. „čestné rukojmí,“ Ehrenheftlinge, a odvleklo do koncentračního tábora. Vrátil se s podlomeným zdravím až v květnu 1945. Nastalo těžké období pro živitelku rodiny, která vychovávala jednoho už dospělého syna. Po válce, která ji připravila o bratra Václava Větvičku, vzala o šest spokojených manželských let a milovanou učitelskou práci, se jí dostalo zadostiučinění. Byla jmenována ministerstvem školství zemskou inspektorkou, zatímco manžel se stal okresním knihovnickým inspektorem. Žofkové předválečná pověst se znovu obnovila. Jezdila po vlasti, navštěvovala školy, kontrolovala, hodnotila, radila. Doma pobývala méně. Její dospělý syn Bořek po Únoru emigroval a nedával o sobě vědět. Záhy paní inspektorka dosáhla důchodového věku a zůstala doma s manželem na odpočinku. Trápila se. Ale bez činorodé práce nemohla zůstat. Ujala se řízení Sboru pro občanské záležitosti v Bakově. Její vysoký, silný a citově podbarvený hlas byl slyšet při pohřbech na místních hřbitovech. Několikrát do roka vítala v zasedací síni nové občánky. V roce 1959 poprvé i v nové rákosové kolébce. Tam až směla, dále ne. Někteří Bakováci projevovali občanskou statečnost, když se zastavili u jejího domu a prohodilo s ní několik slov. Ožila, když se dozvěděla, že syn žije ve Švýcarsku, je ženatý, má dvě děti a vykonává důležitou funkci v mezinárodních odborech.

Mám na ni celou řadu vzpomínek. Po mé maturitě v roce 1957 jsem ji navštívil, abych vyplnil přání svého profesora o sepsání jejího životopisu a její pedagogické tvorby. Přivítala mě, posadila za psací stroj a vyzvala: „Piš, aspoň uvidím, jakou má úroveň čerstvý maturant.“ Snad jsem ji potěšil, protože se usmívala a zeptala se: „Kdo tě učil češtinu v bakovské škole?“ Když jsem řekl Josef Černý, jen pravila: „To se už nedivím.“ Tenkrát to byla moje druhá maturitní zkouška v jednom týdnu.

Velký zážitek jsem prožil s paní inspektorkou na Šrámkově Sobotce na počátku prázdnin v konci šedesátých let. Scházeli se tam češtináři z celých Čech, aby vyslechli přednášky renomovaných univerzitních profesorů a spisovatelů. Paní inspektorka, malá ohnutá stařenka, se mnou nechala podpírat, když jsme stoupali po schodech do prvního patra tamější spořitelny. Dorazili jsme na práh velkého sálu, když všichni přítomní učitelé naráz vstali, jako by to měli nacvičené. Ozval se mohutný potlesk a naše paní inspektorka kráčela s hlavou upřenou k zemi, jako by se styděla, za doprovodu pořadatelů uličkou mezi posluchači k řečnickému stolu, kde jí předali pestrou kytici z polních květů. Všichni věděli, koho vítají mezi sebou. Uvědomil jsem si, že málokdy se stává, abys byl doma prorokem. To se jí v Bakově nestane. Tady je jen jednou z nás.

Nejenom někteří dnešní Bakováci, ale i velká část české učitelské veřejnosti dobře ví, kdo byla Lidmila Žofková. Za jejího života, zemřela v roce 3. října 1984 v Domově důchodců v Niměřicích ve vysokém věku 91 let, platila v Československu synonymická řada: Lidmila Žofková = češtinářka, ředitelka, inspektorka, experimentátorka = hrdá občanka Bakova nad Jizerou. V roce 1968 byla vládou republiky vyznamenána nejvyšším československým pedagogickým vyznamenáním Plaketou Jana Ámose Komenského. Je pochována v rodinném hrobě v Příšovicích.

I Lidmila Žofková se zasloužila o město Bakov nad Jizerou.

-ář