cal-on-off menu-on-off

Město v zahradách

Pohled na Bakov

Bakovsko, září 2013

Na půli cesty mezi Mnichovým Hradištěm a Mladou Boleslaví v krajině středního Pojizeří se rozkládá malé město Bakov nad Jizerou. Od počátku svého založení je srdcem života dvaceti vesnic a samot. Zaujímá širokou, ale nevysokou  opyš  na levém břehu řeky Jizery v samém středu Bakovské kotliny v nadmořské výšce 223 m.

Bakovské náměstí podle pohlednice z r. 1928, obrázek se otevře v novém okně
Bakovské náměstí podle pohlednice z r. 1928

Z dějin Bakova nad Jizerou

Na opuštěné hradiště nad soutokem Jizery a potoka  Zábrdky usadili v roce 1184 Markvartici mnišský cisterciácký řád, jehož mateří komendou byl  klášter v Plasech u Plzně, založený v roce 1144. Cisterciáci obdrželi území od vtoku Kněžmostky do Jizery na jihu až ke Svijanům na severu a od skal Mužského na východě až k pramenům Zábrdky. V časově neurčité době v první polovině 13. století usadili  v jižní části své državy  jakéhosi Baka, jemuž postavili chalupu s hospodářským dvorem. Bak byl zdejší rybář, jenž dodával své úlovky do klášterské komendy. Jméno Bak bylo v 11. a 12. století velice běžným jménem v Čechách. Bakóv dvór se léty rozrůstal o další obyvatele, kteří se živili též rybářstvím, ale zřejmě i hrnčířstvím. Zatímco slovo dvór se mluvnicky vyvíjelo v dalších čtyřech stoletích z podoby dvór na dvuór v konečný tvar dvůr, jméno Bakóv ustrnulo beze změny na původním tvaru přivlastňovací přípony –óv bez samohláskové kvantity. Podobných dvorů založili cisterciáci více: Ptýrov,  Haškov, Hynkov, Olšov a další Všechny měly jmenné skloňování. Nejvíce ze všech se rozvíjela ves Bakov, o níž se dochovala první písemná zpráva z  23. srpna roku 1345, kdy klášterský opat Předbor postoupil opravou Markvartovi ze Zvířetic požitky z městečka Bakova a okolních vsí Ptýrova, Ptýrovce, Maníkovic a Veselé se všemi robotami, pokutami a poctami k nim náležejícími, dva mlýny, z nichž jeden se nachází v Bakově a druhý v Roztokách pod Haškovem, louku v Přestrašíně, kácení dřeva ke svému užitku v lese Lovotíně, lázeň v městečku a výběr „pánevního“ od sladovníků bakovských z vaření piva. Ujednání mezi oběma stranami platilo na věčné časy a nemělo být nikým změněno.

Původní zvířetické panství bylo rozlohou velmi malé. Zakladatelem hradu byl Zdislav z Lemberka v konci 13. století. V roce 1284 se na listinách objevuje jako Zdislav z Lemberka, avšak už v roce 1287 se uvádí jako Zdislav ze Zvířetic. Z toho lze usuzovat, že už bylo jeho sídlo dostavěno.

Historická část města: Kostel sv. Barbory a kamenná brána hřbitova kolem, obrázek se otevře v novém okně
Historická část města: Kostel sv. Barbory a kamenná brána hřbitova kolem

Ve  13. století cisterciáci postavili v nejvyšším místě nad bakovskou osadou dřevěnou kapli, kterou pojmenovali k poctě P. Marie. Mši v ní  sloužili cisterciáčtí mniši. V 80. létech 14. století se připomínají na Zvířeticích bratří Havel a Vilém, kteří jako spoluvlastníci provedli r. 1384 zevrubnou přestavbu stávající kaple P. Marie v Bakově  na zděný kostel v gotickém slohu a nechali jej vysvětit k poctě sv. Bartoloměje, patrona krejčích. Vilém ze Zvířetic v roce 1392 stanovil, že desátek z výnosu zvířetického dvora bude napříště odevzdán novému bakovskému kostelu. Vilém náležel k nejvýraznějším ratolestem slávy starého vartenberského rodu, k jehož jménu se na počátku 15. století veřejně hlásil a přídomek z „Vartenberka“ si z neznámých důvodů  přidával za „ze Zvířetic“.  V roce 1405 byl jmenován popravcem (hejtmanem) Boleslavského kraje se sídlem ve Zvířeticích. Osobně patřil mezi  velké stoupence Jana Husa, na jehož kázání v Betlémské kapli docházel za svého pobytu v Praze. Byl nejspíše jedním ze svědků, kteří odsuzovali „zázrak“ v lese pod jakousi borovicí, kde klášterští cisterciáci svatokupčili z odpustky, které tam donášeli v naturáliích poddaní z širokého okolí. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazenburka pověřil v roce 1405 univerzitního mistra Jana z Husince prošetřením onoho zázraku. Hus vše prozkoumal a přišel na podvod. Jeho nejvýznamnějším synem byl mistr Zdislav ze Zvířetic, přítel Husův a stoupenec jeho reforem. V roce 1417 byl zvolen rektorem Univerzity pražské.

Husitské války prožilo městečko Bakov bez úhony. Mělo 35 usedlých gruntů, jejichž majitelé se živili pastevectvím, pěstitelstvím a některými řemesly, jako řeznictvím, hrnčířstvím, rybářstvím, tesařstvím a kolářstvím, krejčovstvím a ševcovstvím. Jeho obyvatele nutili kněží z cisterciáckého kláštera kupovat odpustky. Tím si vysloužili nenávist v celém okolí. Důsledkem byl vpád  pěších a jízdních oddílů husitského hejtmana Hynka Krušiny z Lichtenburka na Kumburku při jeho tažení ku Praze dne 30. dubna 1420, kdy cisterciácký klášter podpálily a navždy vyvrátily.

Po husitských válkách se městečko Bakov pomalu rozrůstalo. Přibylo řemeslníků, avšak obchod se nerozvíjel. Proto se bratří ze Zvířetic rozhodli o vytvoření tržních podmínek, jež by napomohly jeho rozvoji. Hašek ze Zvířetic využil v roce 1497 situace, kdy král Vladislav Jagellonský pobýval v Čechách, a požádal pro Bakov na jeho zpáteční cestě do Uher v Olomouci o udělení práva trhů a jarmarku včetně pečetě. Král jeho žádosti vyhověl a udělil městečku Bakovu jeden „trh téhodní každé pondělí a jarmark roční v osmi dni v pořadí zběhlými, a to ten pondělí po sv. Bartoloměji.“ K tomuto priveligiu náležela též pečeť a „na ní na štítu bílá věž v červeném poli s krovem bílým.“ Pečetit mají obyvatelé voskem zeleným.

Udělením základních městských práv získalo městečko a celé panství na větší ceně. Roku 1504 prodal Hašek celé své zvířetické panství Václavu Sezimovi z Ústí a jeho bratrům Zdeňkovi, Janovi a Bedřichovi. V roce 1528 získal celé zboží přední český šlechtic Jan z Vartenberka, nejvyšší zemský purkrabí, jenž o měsíc později přikoupil i hradišťské panství. Veřejně se hlásil k jednotě bratrské, pro jejíž bohoslužebné účely nechal vybudovat na novém krchově za městečkem hřbitovní kapli sv. Jakuba, určenou k bohoslužbám českých bratří. Měla se stát zároveň rodinnou hrobkou Vartenberků. Jeho jediný syn Adam se zúčastnil spolu s dalšími šlechtici Boleslavského kraje prvního stavovského povstání v roce 1547. Odmítli králi Ferdinandovi I. poskytnout ozbrojenou hotovost a výběr královské daně za účelem vedení války proti utrakvistické Jednotě šmalkandské, s níž  vedl boje Ferdinandův bratr císař Karel V. Po jeho vítězství došlo k tvrdé pomstě krále Ferdinanda I. na odbojnících. Přísný trest stihl Adama z Vartenberka, jemuž bylo konfiskováno panství Dub, Frýdštejn, Rohozec a Skály. Hradiště a Zvířetice unikly tomuto tvrdému postihu. Obě zboží byla suspendována na pouhá královská manství. Navíc byl Adam ztrestán doživotním vězením na zvířetickém zámku, z něhož se mohl vzdálit jen se svolením královské kanceláře. Nepomohlo mu ani odvolání, v němž své jednání zdůvodňoval mladickou nerozvážností a poukazoval na otcovy zásluhy. Znechucený zdejším pobytem prodal v roce 1556 celé své zboží českokamenickým Vartenberkům, svým příbuzným.

Za vladaření kamenických Vartenberků se městys úspěšně rozvíjel. Byly v něm založeny některé cechy, jako krejčích, hrnčířů, řezníků a tkalců. V Bakově už stálo 52  domů v místech pod kostelem, na náměstí a na počátku ulic Bělské, Hradišťské a Krchovní.  Městys se stal zdrojem stálých peněžních příjmů, které odváděl ve třech splátkách: ke sv. Jiří 14 kop a 9 grošů, ke sv. Janu 13 kop  a 10 grošů a ke sv. Havlu 14 kop a 24 grošů. Robota byla stanovena na 190 a půl dne ve žních a v naturáliích se odvádělo 92 kusů slepic a 4 kopy a 39 vajec. Panstvo mělo příjem z pronájmu radního domu a ze cla malobělského mostu.

Malobělský most, obrázek se otevře v novém okně
Pohled na Bakov z Malobělského mostu

Jan z Vartenberka jako patron a donátor kostela sv. Bartoloměje zahájil v sedmdesátých létech 16. století jeho přestavbu, neboť se rozhodl být v něm pochován. Jeho stavební podíl nese už prvky renesance. Přistavěl věž a chrámovou loď překlenul ve stropní části zděnou klenbou.

V roce 1588 byla postavena kamenná hřbitovní brána v renesančním slohu. Celá stavba je ve svém průčelí znamenitě členitě komponována s ideou života a smrti a vyzývá k boží pokoře za života na zemi. Značný podíl na její výstavbě měl zvířetický sladovník Stanislav.

V roce 1590 udělili bratři Jindřich a Zikmund z Vartenberka na přání „měšťanů a obyvatelů městečka Bakova nad Jizerou“ (poprvé uváděno „nad Jizerou“) některá privilegia. Vrchnost postoupila městečku pivovar a povolila mu výrobu sladu. Vrchnost se zřekla varného a šenkovního platu. Dále stanovil, že v případě nedostatku panského zvířetického piva budou krčmáři v okolí odebírat výhradně pivo zdejší. Bakovští získali též solní handl s tím, že mohli prodávat sůl na celém panství vyjma některých obcí v závodí. Dalším privilegiem bylo udělení práva kšaftu, z něhož vyplývalo, že každý majetník mohl „svobodně o svém statku a jmění za zdravého života rozhodovat.“ V případě že nebylo dědiců, se pozůstalost rozdělila na tři díly: první připadal vrchnosti, druhý díl náležel obci a třetí zdejší škole a špitálu. Zmínka o zdejší škole poprvé potvrzuje, že v 16. století v městysi už byla škola, avšak nic bližšího se o ní neuvádí. Nově smělo městečko právo vydávat zachovací listy po předchozím projednání s vrchností. Jiné privilegium řešilo sirotčí peníze, jež bralo vedení města do své správy a mohl s nimi nakládat až do zletilosti svého věřitele. Jan z Vartenberka potvrdil v lednu 1607 všechna dosavadní privilegia a navíc povolil šenk vína a vinopalství, které bylo zatíženo vysokou peněžní dávkou.

V květnu 1610 prodal celé panství Jiřímu Vratislavu z Mitrovic za 90 000  kop míšenských. Nový majitel potvrdil Bakovským v roce 1612 předchozí privilegia a též potvrdil v celém rozsahu feudální renty. Ve stejném roce přestavěl kostelík sv.Jakuba na místním hřbitově. Neměl přímých dědiců, a proto odkázal všechen svůj majetek synovci z manželčiny strany rytíři Janu Vlkovi z Kvítkova, který se ujal panství po jeho smrti v roce 1616. Vlk též obnovil všechna dosavadní  bakovská privilegia. Spolu s dalšími pojizerskými držiteli feudálních panství odmítl volbu Ferdinanda II. za českého krále a zúčastnil se aktivně druhého stavovského povstání. Po jeho porážce v bitvě na Bílé hoře v roce 1620 mu bylo zvláštním konfiskačním soudem se souhlasem krále celé panství v říjnu 1622 konfiskováno. Obdobně dopadl jeho  soused na panství studéneckém Jiří Vančura z Řehnic na Studénce. Oběma mladým šlechticům byl nejdříve všechen majetek odhadnut a z celkové sumy jim byla polovina odhadnuté ceny vázána u královské komory.

Obě panství Zvířetice a Studénku koupil v lednu 1623 Albrecht z Valdštejna, jenž v listopadu v roce 1624 zastavil Zvířetice, Studénku a Klášter svému předurčenému nástupci v držení všech jeho statků Maxmiliánovi z Valdštejna, svému příbuznému, za 300 000 zlatých. V červnu roku 1627 byla všechna uvedená panství postoupena smlouvou do dědičného držení Maxmiliána z Valdštejna.

V roce 1630 spojili své vojenské síly švédský král Gustav Adolf a saský kurfiřt Jan Jiřík. Zatímco švédský král zaútočil ve středním Německu, saský kurfiřt vpadl v konci října do Čech, jejichž hlavní město Prahu v konci listopadu dobyl. Po boku saského vojska se vrátily do Čech desítky českých emigrantů mezi nimi Jan Vlk z Kvítkova, jenž toužil po svém majetku, avšak saské vojsko se z Prahy nechystalo obsadit celou zemi. Netrpělivý Vlk neměl mezi emigranty dobrou pověst. V Praze se z něho stal hýřil, opilec a pověstný rváč. Do čela habsburského vojska se vrátil na přání císaře Ferdinanda II. Valdštejn a saské vojsko ze země vypudil. I tentokrát se armády Pojizeří vyhnuly. Po Valdštejnově smrti v únoru 1634  spojená vojska švédská a saská opět vstoupila do Čech. Švédové táhli pod vedením svého generála Bannéra Polabím, saské vojsko proniklo od Žitavy k Turnovu a odtud směřovalo ku Praze, kterou se jim však nepodařilo dobýt. Stejnou cestou  obě vojska prchala ze země. Svou zlobu si vybíjeli na venkovském obyvatelstvu. Prováděli vpády do bezbranných obcí, v nichž rekvírovali dobytek, zabírali žír pro své koně a především rabovali. Ničivému ohni podlehly Chudoplesy, Trenčín, Buda, Veselá , Koprník a Lítkovice.. Za Jizerou na jejím pravém břehu byly vypáleny jen dvě chalupy. Jedna ve Zvířeticích a druhá v Dolánkách. Bakov vyšel bez pohromy.

Zjara roku 1939 vtrhli do země opět Švédové pod vedením zkušeného generála Bannéra, jenž si zřídil hlavní stan v kosmonoském zámku. Jeho vojsko drancovalo v okolí. Bannér nechal spálit mosty přes řeku Jizeru, aby v klidu prožil zimu před nepřítelem. V závodí  byly vypleněny a spáleny vesnice Malá Bělá, Dolánky, Nová Ves, Čihádka, Ptýrov, Ptýrovec a Maníkovice.

Další vpád do Čech uskutečnili Švédové zjara 1643 pod vedením generála Torstensona, jenž vedl své oddíly stejnou cestou jako jeho předchůdce. Usadil se na zámku v Mn. Hradišti, odkud jeho vojáci podnikali výpady do okolí. Dne 18.května 1643 způsobili svou nedbalostí požár Mn. Hradiště, a tak byl generál nucen přemístit svůj štáb do Ml. Boleslavi. V pátek 22. května 1643 vypálili Švédové Bakov. Stará zpráva připomíná: „Bakov vyhořel skrze Švejdů L.P. 1643 do gruntu, kostel, fara, škola, rathaus, zvony se rozlily.“ 

Maxmilián z Valdštejna vyslyšel prosbu Bakovských a zbavil je dočasně všech feudálních povinností a poskytl jím půjčku 500 kop na dobu tří let.

Po třicetileté válce se v roce 1652 ujal zvířetického a studéneckého  panství Maxmiliánův syn Ferdinand Arnošt, nejvyšší sudí a od roku 1652 místodržící království českého, jenž napomohl zchudlému městečku z mrtvých vstání. Po jeho předčasné smrti v roce 1656 pokračovala v  díle jeho choť hr. Marie Eleonora z Rotalu a Valdštejna, jež se stala donátorkou a patronkou shořelého kostela sv. Bartoloměje. S pomocí města, jež vyhlásilo peněžní sbírku, byl nejdříve opraven kostel, v němž byl propadlý klenutý strop ve chrámové lodi nahrazen omítnutými povaly. Zvony odlil pražský zvonař Mikuláš Löwy a 1. října 1657 byly pod vedením mistra tesařského Martina Turnovského vytaženy a zavěšeny v kostelní věži. . Ve stejnou dobu byla zásluhou  faráře Františka Zajíčkovského vystavěna v místech dnešní fary nová roubená škola, v níž vyučoval jeho nástupce kantor a regenschori Václav Peregrinus.

Zároveň s obnovou městečka začalo násilné období rekatolizace. V Bakově žili po dlouhá desetiletí pouze utrakvisté, jež posílila za kamenických Vartenberků další vlna vnější kolonizace německých luteránů. Podle centrálních pokynů  prováděli návrat k pravé víře jičínští jezuité především prostřednictvím velikonočních zpovědí.

V roce 1654 podle berní ruly žilo v Bakově 11 měšťanů, 27 chalupníků, 12 zahradníků. Dva grunty byly pusté. Celkem bychom napočítali na 52 domů a domků, z nichž některé byly už patrové, a tak v nich žilo více rodin. Zemědělství by je nespasilo, proto většina z nich je nucena se živit řemeslem a  obchodem. V obci působí 4 řezníci, 4 hrnčíři, 3 tkalci, 2  kováři, 3 ševci, 2 krejčí, 2 zedníci, 2 punčocháři, kolář, tesař, barvíř látek a krčmáři. V roce 1676 byl založen místní špitál. O dvě léta později zakoupili radní od vrchnosti dům bednářovský, stojící na rohu náměstí a Bělské ulice, a přeměnili ho v radní dům. Vrchnost obnovila masné krámy a na obecní louce pod městečkem opět zřídila lázeň.

V roce 1679 potvrdil mladý hrabě Arnošt Josef předchozí bakovská privilegia. Zbavil Bakováky všech robot, jež „jinší lidé poddaní mají ve vesnicích na témž panství zvířetickém  vykonávati.“ Nadále žádal stálé platby, příjem z masných krámů, z páleného a clo z mostu. Po potlačení selských bouří v roce 1680 přistoupil císař Leopold I. k rozhodnutí zrušit všechna starodávná privilegia.

Hudbymilovný Valdštejn  vydal v roce 1689 výnos o zřízení literátského kůru v Bakově. Každý přijatý člen musel dobře znát zpěv a literu a pravidelně se účastnit bohoslužeb a pobožných zpěvů. V roce 1691 vymohl pro městys na císaři Leopoldovi I. staré trhovní výsady“ tři jarmarky, dva trhy výsadní a „frejunky obyčejné na koňský, hovězí a jiný dobytek a věci krámské.“  Císař povolil též týdenní trhy a to každou středu po  celý rok, „aby to město k užitku a k vyzdvižení přijíti mohlo.“

V roce 1690 pozval podnikavý hrabě Arnošt Josef, jenž rozšířil své panství o další statky, severoitalské kapucíny, jimž postavil klášter za hradišťským zámkem. V té době dochází k úpadku hrnčířství, protože vznikají v hojném počtu hutní a železářské manufaktury, jež vyrábějí trvanlivější hrnce, hrnky, pekáče i jiné železňáky a zboží z litiny. Bakováky z části vysvobodil příchod kapucínů, kteří přenesli ze severní Itálie pletení z orobince. Ruční výrobu tašek, kabel, pantoflí, klobouků a rohoží naučili některé valdštejnské poddané, mezi nimi i bakovského krejčího Martina Košáteckého, jenž rákosovou výrobu přenesl do Bakova. Od něho převzali roku 1700 zručnost i další Bakováci, kteří své zboží donášeli k odprodeji hradišťským kapucínům. Později i v městečku se objevili šikovní faktoři, kteří svým pletařům půjčovali došky (snopy) orobince a oni pletli smluvené zboží za peněžitou odměnu.

Hrabě si byl vědom zdejší chudoby, a proto 20. dubna 1700 se rozhodl navždy ve prospěch městyse se zřeknout  všech úroků ke sv. Jiří, sv. Janu a sv. Havlu a plateb z lázně a vinopalství včetně stálých gruntovních platů. V témž roce zahájil přestavbu hřbitovního kostelíka, jenž byl po švédském vpádu v rozvalinách. Stavbu vedl hraběcí stavitel Mikuláš Reimondi, jenž ho přestavěl ve stylu jednoduchého selského baroka. Vysvěcen byl k poctě sv. Barbory, ochránkyně zemřelých, v roce 1702.

Morový sloup a Kostel sv. Batoloměje, obrázek se otevře v novém okně
Morový sloup a Kostel sv. Bartoloměje

V létech 1727 – 29 byly postupně vytvářeny uprostřed náměstí jednotlivé části mohutné sochy sv. Trojice boží. Jejím autorem byl  kosmonoský sochař Josef Jiří Jelínek. Nebyla to jediná Jelínkova práce. V roce 1731 byla umístěna na rozcestí za městečkem jeho socha sv. Jana Nepomuckého, pořízená na náklad zdejšího souseda Václava Vognera. Z Jelínkovy dílny pocházely další řezy, které pořizovali na svůj náklad dobrodinci.

Socha sv. Jana Nepomuckého, obrázek se otevře v novém okně
Socha sv. Jana Nepomuckého, coby ideologicko-progandistický symbol pobělohorského rekatolaizačního úsilí

Ve sv. Bartoloměji upoutá mezi kazatelnicí a kaplí P. Marie rokokový oltář, jehož autorem je bakovský rodák, sochař a kameník Jan Hájek.

Pojizeří bylo přímo prosycené hudebními vlivy českobratrského zpěvu, muzikantskou tradicí  Holana Rovenského, působením kosmonoské piaristické koleje, vysokou úrovní  literátských kůrů a především silným působivým vlivem Valdštejnů, milovníků hudby a  zpěvu. Na jejich panství stále platilo, že do učení na řemeslo v každém cechu může být přijat jen ten, kdo částečně ovládá hru na nějaký hudební nástroj. Hudební prostředí v Bakově posílil vedle kantora Jiřího Rotelia  farář Filippi, hudební skladatel, jenž zde působil na počátku 18. století. V roce 1747 ustavil hrabě František Arnošt z Valdštejna Muzikantskou akademii v Mn. Hradišti, do níž museli povinně docházet i bakovští muzikanti, jimž však docházka do vzdáleného města nevyhovovala. Hrabě je vyvázal z této povinnosti a zřídil při kostele sv. Bartoloměje v Bakově v témž  roce společný literátský a muzikantský kůr, jemuž určil závazný statut. Navíc jim na paměť této události věnoval obraz sv. Cecilie, patronky pěvců a muzikantů. V témž roce hrabě přijal do služby regenschoriho a kantora mladého Jiříka Ignáce Linku, v hudbě velice vzdělaného. 

Pražský varhaník Seegert upozornil na nadějného skladatele Linka, jenž byl požádán o složení slavnostní korunovační intrády pro korunovaci Marie Terezie. Linek intrádu složil, nacvičil se zdejšími muzikanty a v Praze ve sv. Vítu, kde vystupovalo několik desítek kapel,  ji v roce 1743 předvedl. Za svého života zkomponoval na tři desítky koled, tři velikonoční sepolkra a mnoho mší. Zemřel v bídě a s dluhy v roce 1791 jako 66letý na tuberkulózu.

V říjnu roku 1770 bylo prostřednictvím vojáků provedeno číslování domů. V městečku v té době žilo téměř 900 obyvatel v devadesáti domech, z nichž  větší část byla postavena ze dřeva a pokryta šindelem, některé měly ještě slaměné došky.

V roce 1774 došlo v městysi k velkému střetnutí událostí. Jednak v létě vypukl požár u truhláře Hauznera v Bělské ulici, jenž svým rozsahem zasáhl celkem 13 stavení. Mezi nimi i dům Václava Rejnarta č. 56, u něhož Linka bydlel se svou rodinou.

Děti z Bakova a jeho okolních vsí by se do staré  napolo rozpadlé  roubené školy nevešly, a proto ji obec nechala zbourat a vrchnost se postarala o novou budovu. Dala rozebrat na Klokočce jednu lázeňskou roubenou chalupu a v Bakově ji nechala opět sroubit.

Roubená škola, obrázek se otevře v novém okně
Roubená škola

Na podzim roku 1779 zavítal do Pojizeří spoluvladař Josef II., jenž se svými odbornými pomocníky vyhledával vhodné místo pro vybudování vojenské pevnosti, jež by bránila v průchodu nepřátel Pojizeřím.  V říjnu stejného roku navštívil Bakov a přijal pozvání na oběd do budovy nové fary, kde připravila obec na své náklady menu o několika chodech.

Hřbitovní kostelík sv. Barbory od svého vysvěcení v roce 1702 po celkové přestavbě byl po celé století zanedbáván v údržbě. Městys na jeho údržbu neměl a církev s patronem o něj nedbala. V roce 1790 bylo církevními úřady dokonce nařízeno jej zbourat a kámen použít na opravu silnice. Místní konšelé byli jiného mínění. Vyžádali si u Religionsfondu na krajském úřadě v Ml. Boleslavi jeho odkoupení a provedli na vlastní náklady jeho opravu. V ceně byl i zchátralý domek hrobníka.

V konci století se nacházela  již stará radnice v rozvalinách.
Rozpuklé zdi a shnilé trámoví předurčilo její rozbourání a vystavění nové budovy. Na obecní parcele na náměstí mezi domy číslo 9 a 11 byla v roce 1800 vystavěna nová budova radnice s prostorným sálem a kancelářemi v prvním patře.  Celá výstavba stála 6 a půl tisíce zlatých. Obec na zbudování svého radního domu neměla dostatek peněz, a proto muselo prodat i několik polí při žitavské silnici za Rybním dolem.

V roce 1823  dosloužila stará roubená škola a místo ní byla postavena jednopatrová kamenná budova o třech třídách, byt pro učitele a jedna světnice pro školního pomocníka. Dokončena byla v říjnu roku 1824.

 Při sčítání obyvatelstva v roce 1831 měl městys Bakov 165 domů, v nichž žilo 1 010 obyvatel.  Ve vedlejší vsi Trenčíně, která se po roce 1850 stala součástí Bakova, žilo 108 lidí ve 22  domech.

Po vzoru mnichovohradišťských divadelních ochotníků nacvičili i zdejší nadšenci oblíbenou, původně loutkovou hru Rychtář z Kozlovic, kterou předvedli ve světnici v domě č. 72 v Luční ulici. Úspěšné představení je povzbudilo, a tak na Nový rok 1837 sehráli v sále na radnici Klicperův Divotvorný klobouk.

Obyvatelstvo přijalo politické změny v roce 1848 s nedůvěrou. Nepochopili význam březnové ústavy ani neporozuměli červnovému povstání v Praze. Zřídili sice národní gardu, do níž se zapsalo 120 mužů, z nichž byly vytvořeny dvě vojenské setniny. Avšak místo pušek, na které neměla obec peníze, jim pořídila dřevěné hole, s nimiž gardisté cvičili k posměchu sousedů pod městečkem na lukách. Na pomoc Praze se však neodvážili. Bojovnost gardistů se zvýšila až v dubnu 1849, kdy jim město pořídilo 100 pušek a pouzder na patrony. Po každém cvičení se gardisté sešli v hostinci v radním domě, kde pili na obecní útraty. Vykládali si svobodu anarchisticky po svém v duchu ideje, že „obec patří sousedstvu, a tedy v ní každý vládnouti může.“ Se zájmem cvičili, ještě raději pili, až obecní pokladnu propili. Radní Lešák vystavil v radničním průjezdu prázdnou truhlici a vzdal se funkce počet vedoucího. Obec nemohla platit císařské daně ani služné městským zaměstnancům. V Bakově se vytvořily dva tábory, které vystupovaly nevraživě proti sobě. Konzervativci v čele s purkmistrem Herbstem a některými zámožnějšími měšťany tvořili první tábor, jim odporovali ostatní horliví občané, mající blízko k radikálním demokratům. Druhou stranu podporoval místní kaplan František Nečásek a kupodivu jim byl nakloněn i zdejší farář. Dokladem chápání svobody po svém byla vzpoura branců v březnu roku 1849. Jejím vůdcem byl branec Josef Hradiský. Trest ho neminul, navíc byla do městečka na žádost Herbsta povolána četa vojáků, která zde držela půl měsíce stráž a žila na útraty obce a sousedů. 

Za účelem intenzivního pěstování cukrové řepy přivádělo Valdštejny k vysoušení velkých rybníků, v jejichž okrajcích rostl orobinec, hlavní surovina pro pletení rákosového zboží. Tím došlo k omezení rákosové výroby.  Radní Fibiger proto v roce 1851 prosadil zavedení košíkářství. Na Zbábě a pod Trávníky byly sázeny vrbové pruty a do města byl pozván ze Zbraslavi  košíkářský mistr Vyhnalovský, jenž naučil první Bakováky plést košíky. I přes odpor některých domácích se košíkařství v městečku ujalo.

V roce 1865 vyhořely všechny domy i s hospodářskými budovami na jižní straně náměstí. Sotva v roce 1865 byla postavena železniční trať z Turnova do Kralup s nádražím Na Zálučí, přihnalo se pruské vojsko, které vylidněné městečko vyrabovalo, rekvírovalo kdeco, avšak nezapálilo. Vznikly škody v hodnotě 19 592  zlatých. Po prohrané válce byla na podzim roku 1866 zahájena výstavba nové železniční trati z Bakova do České Lípy s tím, že bakovské nádraží bylo zrušeno a přeneseno pod zvířetickou skálu u vsi Podhradí. Trvalo  skoro dalších třicet let, než byla u samého městečka zřízena železniční zastávka. Zjara 1867 byla otevřena pošta a umístěna do domu č. 87 u kupce Josefa Procházky, který se stal prvním zdejším poštmistrem. Nesmírnou pohromu přinesl velký požár z 5. září 1869, kdy podlehly ohni dvě třetiny města. Shořelo tehdy 112 domů v Hradišťské ulici, na náměstí, kostel, fara, domky v Podfarní a v Podkostelní ulici. V Bakově v té době žilo 1 816 obyvatel, z nichž jen někteří se po  dlouhých útrapách odstěhovali.

Bakov po požáru 1869, obrázek se otevře v novém okně
Bakov po požáru 1869

Ještě před velkým požárem města byla založena v roce 1867 po vzoru sousedních měst první kulturní organizace Zpěvácký spolek Slavoj. Teprve v 70.létech přichází doba, kdy jsou v městečku uváděny do života četné spolky. V roce 1872 byla zřízena Měšťanská beseda, o rok později se stávající ochotníci sdružili do Divadelního spolku Tyl, v roce 1878  založili vojenští vysloužilci Spolek veteránů, v roce 1879 přibyl Spolek sv. Václava za účelem podporování chudých školních dětí a Sbor dobrovolných hasičů. Následuje založení obecní knihovny a v roce 1885 je ustavena TJ Sokol.

V roce 1883 byla otevřena další železnice z Bakova do Kopidlna. Tím se stal Bakov důležitou železniční křižovatkou. Práci na dráze našly desítky zdejších mužů. Další obyvatelé pracovali v josefodolské Leitenbergově fabrice, další v haškovské Bujjatiho textilce a v Menzlově papírně v Podolí.

V průběhu léta 1881 byla přestavěna stávající budova školy. Přibyly další čtyři učebny, které svou kapacitou nemohly uspokojit všeobecnou potřebu, a tak jsou  některé třídy umístěny do soukromých domů.

Občanská záložna, založená v roce 1873, vyvolala v roce 1891 pohoršení u svých věřitelů, neboť se  po důkladné revizi zjistilo, že stávající pokladník Hála zpronevěřil 38 tisíc zlatých. Byl odsouzen k pěti letům žaláře. Svůj díl odpovědnosti jako předseda záložny si odnesl trestem purkmistr Fibiger a revizor Koloc, městský tajemník. Trvalo téměř deset let, než byl otevřen nový peněžní ústav městská spořitelna.

V roce 1900 žilo v Bakově a v Trenčíně 2 572 obyvatel ve 278  domech. Ve městě byla založena pokračovací škola pro učně a v létech 1905 – 1914 zde působí Státní pletařská škola pod vedením J. Oplta. Stávající školní budova nevyhovuje prostorově, a proto po značných obtížích přistoupilo město ke stavbě nové chlapecké školy za náměstím, jež byla otevřena v roce 1906. Ve stejném roce vznikla měšťanská škola chlapecká, pro niž bylo přistavěno  ke škole obecné chlapecké nové křídlo. Obec se tím velmi zadlužila.

Vila výrobní a vývozní firmy Václava Erbena (rákosové zboží), obrázek se otevře v novém okně
Příklad bakovského podnikatelství – vila známé výrobní a vývozní firmy Václava Erbena (zaměřená na bakovské pověstné rákosové zboží)

V roce 1909 se  konaly velké oslavy 100. výročí rákosového průmyslu v Bakově. (J. Oplt jako pořadatel neznal dějiny jeho založení z roku 1700.) Rákosáři a bačkoráři, jak se posměšně Bakovákům říkalo v okolí, vyhotovili velký rákosový zvon a hodiny, které zavěsili na budovu pletařské školy, která byla zároveň sídlem i obecního úřadu. Purkmistr a  konšelé se za rákosovinu styděli, a proto se musely oba symboly sejmout. Přesto posměchu neušli. V publikaci Kratochvilné historie českých měst autor Sobotka uvádí: „V Bakově o Božím těle vyzvánějí rákosovými zvony a purkmistr vychází na procesí v rákosovém županu a v rákosových střevících.“ Zapomněl na klobouk a čepici holubovku.

Světová válka přinesla do městečka bídu. Otcové rodiny odešli většinou do války a živitelkami se  staly jejich ženy, které musely uživit celou rodinu prací s orobincem. Válka uzavřela rakousko-uherské hranice na jihu Evropy, a tak bylo zabráněno dovozu rákosových výrobků z Itálie a přilehlých zemí. Na tom vydělávali bakovští faktoři, kteří mohli vyvážet své zboží na uvolněný trh do Německa, kde se po něm  vytvořila velká poptávka. Mnoho nejchudších rodin tím bylo v obci zachráněno před hladem. Tehdy vznikl příslovečný slogan: „Když je všude nejhůř, v Bakově je nejlíp.“ Nelze jej však brát doslova.

Z bojišť světové války se nevrátilo 65 zdejších mužů a 14 občanů Trenčína. V průčelí Komenského sadů byl  padlým v roce 1922 odhalen pomník především zásluhou zdejší baráčnické obce, založené v roce 1903. O rok později byl na památku svých padlých v dáli postaven další pomník v Trenčíně, opět na náklad baráčnické obce.

Po roce 1920 začíná mohutná výstavba rodinných domků v ulicích na východ za tratí směrem k Trenčínu, kde dosud nestál ani jeden domek, jen samá pole. Jejich výstavba vrcholila v roce 1933, v období vrcholu hospodářské krize. Stála tu jen přízemní stavení s podkrovími.

Budova bývalé spořitelny a úřadu, obrázek se otevře v novém okně
Budova MěÚ a spořitelny představuje Bakov z období už svobodného československého státu mezi dvěma světovými válkami

Od roku 1925 vstupuje do výstavby města sama obec. Nejdříve postavili nouzový dům pro chudé rodiny, (další následoval v roce 1939) a vybudovali poštu a nový hřbitov. Sokolové si zbudovali v roce 1926 na své vlastní náklady sokolovnu a městská spořitelna si vystavěla na náměstí novou budovu, do jejíhož prvního patra se přestěhoval obecní úřad. Svou tělocvičnu si zřídili i orlové v Husově ulici.

Sokolovna, obrázek se otevře v novém okně
Budova Sokolovny

Mezi válkami se ve vedení obce střídali sociální demokraté s národními socialisty. Tehdy zde působilo 7 politických stran a občanských sdružení. Všechny strany měly poměrné zastoupení v městské radě. Radní i občané se domnívají celá desetiletí, že Bakov má statut města, kdysi úředně povýšeného. Mělo své městské orgány, erb a razítka, nadepsané hlavičky úředních listin,náměstí a na něm patrové budovy, spořitelnu, poštu, železniční zastávku a hlavní nádraží, měšťanské školy, náležitý počet obyvatel a  nikoho ani nenapadlo o tom pochybovat. Příslušnou skepsi mělo rozptýlit bádání prof. Šimáka v archivech. Bohužel  těsně před druhou světovou válkou dotyčný zjistil, že Bakov nad Jizerou je pouhým městysem. Téměř sto let žili Bakováci v klamu.

Po záboru pohraničí v roce 1939 s přistěhovalo do Bakova mnoho českých rodin, jejichž živitelé hledali práci a město muselo pro ně nalézt ubytování. U samého města byla vytyčena nová říšská hranice, za níž se nacházely klokočské lesy s Lovotínem a památná kaple Klokočka nad vodním pramenem, častým nedělním výletním místem Bakováků. Německé panství se projevilo zákazem Sokola a Orla, legionářům je ukončena činnost, zastupující ředitel dívčích škol Fr. Žofka byl 1. září 1939 zatčen gestapem a poslán jako rukojmí  do koncentračního tábora. Na podzim 1941 odkrylo gestapo odbojovou činnost sokolů V. Větvičky a V. Hůrky, které zatklo. Bývalý starosta Větvička byl utýrán v Osvětimi.  Za svou odbojovou činnost byli další Bakováci odvlečeni do koncentráků, odkud se mnozí nevrátili. Koncem dubna 1945 byl ustaven Revoluční národní výbor v čele s učitelem Aloisem Havlem. Dne 10. května 1945 osvobodila Bakov Rudá armáda. Na konci války žili v Bakově celkem 4 593 obyvatelé, z nichž  byli 4 503 Češi, 80 Němců , 2 Maďaři a 8 bez udání národní příslušnosti. Po osvobození se odstěhovalo do pohraničí 1000 obyvatel a v dalším období 1946 - 47 ubylo dalších 300 původních Bakováků.

Ve volbách v roce 1946 zvítězila KSČ, která po roce 1948 umocnila svůj politický vliv v rámci organizací Národní fronty v obci. Sociální demokraté splynuli s KSČ, národní socialisté později zanikli, zůstali členové lidové strany, jejichž poslancem Národního shromáždění se stal Fr. Volák, o dvacet let později M. Tvrzníková za KSČ.  V Bakově nesměle začíná v padesátých létech budování obce.  Nejdříve byl vybudován letní stadion v Podstráních, adaptací radnice vznikla samoobsluha, týmž způsobem z orlovny byl zřízen kinosál, na hřišti za sokolovnou bylo postaveno přírodní kluziště s tribunou, na místě demolice starých domů byly vystavěny nové bytovky v Boleslavské ulici, v Trenčíně 16 bytů ve čtyřech bytových domech, škola dostala novou omítku, postaveny jesle, nový školní pavilon a začíná první etapa zřizování kanalizace a rozvodu vodovodu v obci. Většina akcí je budována v akci Z za vydatné brigádnické bezplatné pomoci občanů. Po roce 1949 vznikají  komunální služby a je založen Okresní průmyslový kombinát, první větší podnik v obci. V roce 1952 bylo ustaveno JZD, které v roce 1961 přešlo do státního statku.

Zástavba, obrázek se otevře v novém okně
Znakem moderního bakova je jeho velmi živý rozmach výstavby rodinných domů. ten započal v údobí Masarykovy republiky a pokračoval i po 2.světové válce – až do současnosti.

Ke dni 1.ledna 1966 byl Bakov nad Jizerou povýšen z rozhodnutí Středočeského KNV na město. Jeho předsedou byl tehdy Josef Masák.

V 70. a v 80. létech přibyl dům mládeže, velké koupaliště s dvěma bazény a brouzdalištěm, zdravotní středisko, mateřská škola, zřizováno veřejné osvětlení a začala stavba čističky  odpadních vod. V oblasti nad Rybním Dolem a mezi Boleslavsku a Svatojánskou ulicí vznikla nová sídliště rodinných domků.  Ve městě byly zbudovány čtyři  nové družstevní prodejny a patrové obchodní středisko na náměstí. Bakov s Trenčínem se tím definitivně spojily stavebně bez proluk.

Po roce 1980 byly k městku připojeny nejbližší okolní vesnice Malá Bělá, Nová Ves, Podhradí, Zvířetice, Horka, Buda a Chudoplesy. (Po r. 1991 se  Nová Ves odtrhla.)

Po  listopadové revoluci město nepřestává ve svém tradičním budování. Byla dokončena čistírna odpadních vod, postavena školní jídelna, vybudován dům s pečovatelskou službou, provedena nástavba mateřské školy, opraveny církevní památky, dokončena kanalizace po celém městě, rozvod vody a  plynu, upraveny ulice s asfaltovým povrchem, byla provedena rekonstrukce městských parků, vystavěno moderní hřiště za školním pavilonem, tenisové kurty na Malé Bělé a hřiště pro odbíjenou za sokolovnou, koupaliště bylo rozšířeno na středisko pro využití volnočasových aktivit. Na rozdíl od předchozích let všechny stavby jsou prováděny dodavatelsky bez aktivní účasti občanů, avšak s náročným úsilím v získávání dotací vedením města.

Po roce 1989 se rozvíjí živelně  podnikatelská činnost. Vznikají, avšak zároveň i zanikají nové obchody a živnosti. Zanikla velká zemědělská farma Nová Studénka, v jejichž prostorách byla zřízena výrobna stavebních doplňků a prodejna stavebnin, byly postaveny výrobní haly firem Emerge a Faurecie, Doby a Zetky, sídlí zde provoz firmy Packard,  stavební firma H-Intes, dopravní společnost ProchemieTrans a jiné drobné podniky a dílny. Hostinští otevřeli od počátku 90. let 7 nových restaurací.

Bakovské náměstí, obrázek se otevře v novém okně

Významní rodáci a obyvatelé

V 16. století v Bakově působil kněz Jan Bakovský, autor traktátu o ochraně před morem, v létech 1725 – 1791 zde žil hudební skladatel Jiřík Ignác Linek, v roce 1740 se zde narodil známý sochař a řezbář Jan Hájek, odsud pochází malíř Rudolf Livora, v roce 1895 se narodil rozhlasový scénárista a spisovatel František Horčička Havíř a v roce 1947 máchovský badatel Miroslav Koloc. V městě působil spisovatel a historik Karel Sellner v létech 1905 – 1919, básník Českého ráje Jaroslav Podobský (1919 – 1936), spisovatel a básník Alois Havel (v létech 1936 – 1977), Lidmila Žofková, tvůrkyně bakovského vyučovacího pokusu ve 30.létech, odborná spisovatelka (v létech 1916 – 1984), známý hudebník a dirigent Josef Černý (1927 – 2002),  z Bakova pocházejí významní muzikanti Cicvárek, Krupička, Čejka , redaktoři rozhlasu Z. Havel a P. Nováček. Starý Bakov si oblíbil prof. T. G. Masaryk, který zde pobýval se svými dětmi v létech 1895 a 1896 o prázdninách. Do města se ráda vracela operní zpěvačka Anna Kettnerová – Veverková, členka opery Národního divadla,  která zde vlastnila dům po rodičích spolu s neteří Jarmilou Kronbauerovou, herečkou Národního divadla, a svým švagrem spisovatelem R. J. Kronbauerem.  Ve svých školních létech pobýval u své tety L. Žofkové známý  současný spisovatel lyrizované prózy Václav Větvička.

Pojizerský folklórní festival, obrázek se otevře v novém okně
Pojizerský folklórní festival

V městě se každoročně pořádají některé velkorysé tělovýchovné a kulturní akce. Známý Bakovský půlmaratón vstupuje do čtvrtého desetiletí, v roce 2011 byla zahájena tradice Festivalu lidové kultury, při němž se paní starostka obléká do pojizerského kroje a kráčí v čele průvodu, o posvícení jsou pořádány  velkolepé závody v bikrosu, v září ožívá nádvoří zvířetického hradu celodenní slavností Loučení s létem, na začátek adventu přichází  oblíbené rozsvícení vánočního stromu s programem, baráčníci předvádějí živý vánoční betlém, hasiči Memoriál J.Dvořáka v požárnických disciplínách, ochotníci masopustní průvod, sokolové dětský den aj. V současné době žije v Bakově a v přidružených obcích více než 4 600 obyvatel. Starostkou města je paní Mgr. Jana Štěpánová.

Celkový pohled na současný Bakov, obrázek se otevře v novém okně

Bakov nad Jizerou je vskutku městečko v zahradách, dnes pokrytými domácími bazény, četnými koniferami, kvetoucími keři a rostlinami i opečovávaným trávníkem,  městem parků, rozkvetlých luk kolem  chladné řeky Jizery a kulisou hlubokých klokočských lesů na obzoru. Má železniční a autobusové spojení na všechny strany a na východě  obec obchází dálnice. Městem a jeho okolím procházejí turistické a cyklistické stezky. Obec je spolehlivým a milovaným domovem Bakováků a vítá každého, kdo s dobrým přichází.

PhDr.Vladimír Bednář

Vytvořeno 18.4.2013 13:46:37 | přečteno 50x | magdalena.bulirova

Rozcestí středního Pojizeří

Bakov nad Jizerou je město okresu Mladá Boleslav. Leží přibližně v polovině cesty mezi Mladou Boleslaví a Mnichovým Hradištěm. Žije zde přibližně 5 000 obyvatel. V minulosti ho proslavily výrobky z rákosu a orobince, např. pantofle, tašky, holubovky (tropické helmy pojmenované po Emilu Holubovi) ...

Více o městě
2

Prozkoumejte Bakovsko

Bakovsko leží v krajině středního Pojizeří mezi Mnichovým Hradištěm a Mladou Boleslaví, na přímém rozcestí mezi Českým rájem na východě a Máchovým krajem na západě. Krajem protéká řeka Jizera, jeho dominantou je hora Baba nad jejím levým břehem a zřícenina hradu a zámku Zvířetice při břehu pravém.