Už jedou! Už jedou!" překřikovala se navzájem skupinka několika kluků, kteří utíkali z bakovské Kalvárky, aby zvěstovali váženým měšťanům, členům Literáckého a muzikantského bratrstva a desítkám dospělých sousedů, kteří se shromáždili za městečkem na rozcestí Veselské a Budské cesty, aby slavnostně přivítali poselstvo s obrazem sv. Cecilie. Ač stála školní mládež vzorně seřazena a tvořila pestrý špalír, neboť dívky držely v rukou čerstvé pugety lučních a polních květin, několik kluků zběhlo, aniž to zpozorovalo bystré oko starého učitele Jiřího Linky. Odběhli sem, na Kalvárku či Spravedlnost, jak se říkalo nejvyššímu kopci za městečkem, kde se vykonávaly soudní ortely. Odtud bylo vidět až k Veselé, odkud se měl každou chvíli vynořit vrchnostenský kočár. Malý Vojta Černý jej spatřil první. Vykřikl a honem si to upaloval k městečku. Ostatní ho vzápětí následovali. Navzájem se předbíhali, strkali do sebe, běželi jako o závod, neboť každý z nich chtěl být první, kdo oznámí panu purkmistrovi, že hosté přijíždějí.

Představený obce právě o něčem rokoval s panem farářem, když zaslechl klukovský křik. Přerušil rozmluvu s velebným pánem, prudce se obrátil směrem k Zálučí, aby si osobně ověřil provolávanou zvěst. Inu, opravdu. Od Veselé se blížilo po staré vymleté cestě koňské spřežení s kočárem. Vydal honem pokyn městskému písaři a oběma rychtářům, aby vítající sousedy náležitě seřadili. Však se čeká velká sláva. Pan hrabě Valdštejn se v letošním roce 1747 milostivě rozhodl, že oddělí bakovské muzikanty od hradišťských, kteří spolu tvořili v městě Hradišti Muzikantskou akademii. Bakovským se zdála cesta do Hradiště na zkoušky příliš dlouhá a málo pohodlná, neboť tam museli za každého počasí. Proto s radostí uvítali vrchnostenské rozhodnutí. Napřiště se Bakováci spojí s Literáckým bratrstvem, které bylo v městečku založeno už v roce 1689. Původní spolek sdružoval místní i přespolní pěvce, kteří pravidelně vystupovali při bohoslužbách v chrámu, při svatbách, pohřbech a jiných církevních obřadech. Zvláště na procesích vynikaly zpěvem jejich školené hlasy. Nyní zpívali a hráli pěvci a hudebníci pospolu. Hrabě vydal bakovským literákům a hudebníkům rovněž řádné artikuly, podle kterých se museli řídit. Jedním z artikul byla příjemná povinnost poctivě každoročně oslavit sv. Cecilii, patronku zpěváků a muzikantů, v den jejího svátku 22. listopadu. Hudbymilovný Valdštejn připravil Bakovským jednu radost navíc. Nechal vymalovat svým hraběcím malířem obraz sv. Cecilie a poslal jej do městečka, aby mohli pěvci a hudebníci „vespolek bratrstvo držeti," jak pravil z pověření pana hraběte jeho komorník.

Panský kočár, náležitě vyzdobený pentlemi, už byl na dohled. Dva páry bílých koní byly zapřaženy do lehkého povozu. I koně byli vyšnořeni pestrými chocholy. Na kozlíku seděl panský kočí, oděný do nejnovějšího lokajského obleku. Uvnitř kočáru dlel valdštejnský komorník Jan Frencl, zdejší rodák, kterého osobně vybral pan hrabě, aby Bakovským obraz předal. Však se o obraz Frencl zasloužil velkým dílem. Povoz zastavil před nastoupenou městskou honorací. V jedné řadě tu stáli pan farář, jeho kaplan, purkmistr, radní a oba rychtáři. Vlevo od nich už byla připravena kapela muzikantů. Mladý Linka dal o sobě vědět nečekanou parádou. Hornisté zaduli jeho slavnou intrádu, aby vzdali počest vzácné slavnostní chvíli. Přední koňský pár sebou leknutím trhl. V několika okamžicích už u nich stáli dva panští lokajové, kteří doprovázeli kočár, stojíce vzadu na stupátku. Bujní koně se zklidnili, neboť je zkušení služebníci drželi nakrátko na uzdě. Sotva dozněly poslední takty slavnostní fanfáry, vystoupil z řady pan purkmistr, uklonil se před panským poslem a pronesl vřelá slova na uvítanou: "Vážený a vzácný pane Frencle, ctěný komorníku jeho hraběcího veličenstva, vítám vás v rodném městě. Přivážíte dar našim srdcím nejmilejší." Při těchto slovech vystoupil z kočáru panský lokaj, drže v obou rukou zarámovaný obraz světice. „Jé," ozvalo se v řadách Bakováků. Všichni zírali s úžasem na sv. Cecilii, která hleděla z obrazu jako živá. Světice sedí za varhanami, ruce má zabořeny do jejich rejstříku a plně se oddává hudbě.

Purkmistr zakončil svou krátkou řeč a předal slovo komorníku Frenclovi, který přivezl hraběcí poselství. Teprve potom se dostalo na oba kněze, kteří v doprovodu obou kostelníků a ministrantů obklopili svatý obraz. Pan farář vykonal první křest. Po vítací ceremonii, při které žactvo i dospělí sousedé provolávali vivat, se obrazu chopili oba kostelníci a předstoupili na prostranství před koňské spřežení. Za ně se postavili oba kněží s ministranty, pak představení města, pan komorník Frencl i regenschori starý kantor Linka. Seřazený průvod se dal do pohybu. S odstupem za nimi se rozjelo i panské spřežení. Teprve za ním se seřadila školní mládež, hudebníci a sousedé. Důstojný průvod doprovázela hlučná muzika. Hornisté troubili a bubny se ozývaly do kroku. Mládež jásala. Teprve na náměstí před kostelem sv. Bartoloměje ryk ustal. Slovo dostali pěvci, kteří mohutnými hlasy pěli nábožné písně. Když byl obraz vnesen do sv. Bartoloměje, ozvaly se znovu intrády. Farář jej vysvětil a nakonec dodal vřelé přání: „Nechť tento obraz navždy v našem chrámu připomíná zářný nábožný čin sv. Cecilie, světice pěvců a hudebníků! Napořád bude sv. Cecilie shlížet z kůru, jsouc obklopena svými ochránci z řad pěvců a hudebníků!"

Právě na tato slova si vzpomněl stařičký pěvec Vojtěch Čemý, když po letech milovaný obraz, všemi uctívaný a vážený, z přední stěny kůru zmizel. V Bratrstvu vypukla nespokojenost, která se proměnila v podezření, že farář Růžek, který sv. Cecilii nemiloval, obraz někam ukryl. Oba kostelníci se dušovali, že obraz není ani na faře. To by o tom museli něco vědět. Nakonec se pravda přece vynořila. Literáci zjistili, že farář daroval pokradmo obraz vikáři Karlu Jelínkovi do Libuně. Spustili bandurskou a zle faráři vyčinili. Důrazně mu připomněli, ať napříště daruje, "co jeho jest a co jemu nenáleží, aby nechal v pokoji." Skleslý farář neměl na vybranou a musel do Libuně pro sv. Cecilii poslat. Bakovští literáci opět slavnostně zavěsili svou patronku do původních míst a důkladně ji napříště střežili. V městečku vznikla mezi pěvci a hudebníky následně říkanka:
"Chraň Bůh, Bakove, více faráře z města Čistý,
neb ten každým chudým lidem kapsy čistí."

Od těch dob sv. Cecilie visí v kostele na svém místě. Jen občas prochází odbornou renovací, a tak tu pozornému návštěvníku na nějakou dobu chybí.

PhDr. Vladimír Bednář