cal-on-off menu-on-off

Povídání o bakovských koupalištích

Bakovsko, květen 2008

Od sedmdesátých  let devatenáctého století se naše město stalo oblíbeným i vyhledávaným letoviskem pro prázdninové pobyty Pražanů. Nebylo tu sice žádných hotelů a ubytoven, přesto se našly útulné a čisté světničky, v níž se naši hosté ubytovávali. Užívali si léta na svých procházkách na zvířetický hrad, na Klokočku  i do blízkých lesů. V parných dnech je lákala chladná a osvěžující Jizera.

Vyhledávaným místem pro koupání se nacházelo na dřevěným mostem přes řeku, tedy v místech, kde se Jizera vynořila z asi dvoumetrové hlubiny a narážela na říční práh, přes který se drala prudkým tokem po svém proudu. Město Bakov zde vystavělo dřevěnou budku pro převlékání koupajících, a tak podle ní dostalo koupaliště název U Budky. Přírodní koupaliště se nacházelo sotva dvě stě metrů od hranic města. S oblibou sem docházel spisovatel R. J. Kronbauer se svou rodinou a přáteli z uměleckého světa. Docházeli sem v hojném počtu bakovští studenti, horliví propagátoři všeho pokrokového. V létě 1895 a 1896

Tu pobýval se svou rodinou též univerzitní profesor T. G. Masaryk, který byl tehdy ubytován u Koloců v domě č. 84 v Bělské ulici (bývalá lékárna v dnešní Linkově ulici). Voda zde bývala křišťálově čistá , zvláště v místech, kde bylo dno poseto bělostnými křemeny, od nichž se odrážely sluneční paprsky. Nebylo lepšího místa v okolí, které by sloužilo pro koupání.

Přírodní koupaliště město nic nestálo, pokud se návštěvníci drželi zákazu plouhání trávy. Majitelé luk v okolí však věděli své. Když si nepospíšili a včas neposekali svou louku  k sušení, měli v červnu po senách a o otavách v srpnu ani nemluvě. Nejvíce na návštěvníky doplácel rolník V. Čech z Nové Vsi. Ač platil řádně daně, ze své louky nikdy nic nesklidil. Doplácel na Bakovské i letňáky, kteří mu jeho louku zválcovali k nepoužití. Radní bezvýsledně zde umisťovali tabulky s nápisy o zákazu vstupu na cizí pozemek, ale nebylo to nic platné. Často zmizela značka i s tyčí v hlubinách Jizery ke škodolibé radosti koupajících. Co měl chudák sedlák dělat. Město ho sice odškodňovalo každým rokem 20 K, dokonce mu dalo do pachtu i luční cestu. Dne 5. června r.1913 posunulo město koupaliště o kousek proti proudu  ke Spálené vrbě. Rozhodlo zde vybudovat záchodky a celé  koupaliště ohradit ostnatým drátem. Nabídlo rolníku Čechovi 30 K. za pronájem louky a slevu z pachtu na obecní úvoz. Okrašlovací spolek bakovský se zavázal, že na koupališti vyvěsí ceduli s časovým vymezením pro dámy a zvlášť pro pány. Rok před světovou válkou žádal novoveský rolník o směnu pozemku, neboť se mu nedostávalo krmiva. Avšak bakovští radní ihned jeho nabídku stroze odmítli, protože poznali z minulých let, že rolník je velmi dobrácký muž, který se s nimi nebude soudit.

V roce 1920 postavila boleslavská škodovka v místech koupaliště vodní elektrárnu. Tím oblíbené koupaliště zaniklo, zvláště když se nad turbinou objevil striktní zákaz koupání pod pokutou. Radní vyhlásili prodej oblíbené převlékací budky a 24. července 1921 ji prodali v dražbě. O nové bakovské koupaliště začíná bojovat učitel Koťátko, člen městské rady. Traduje se, že v jeho rodině byli všichni dobrými plavci, ačkoliv právě tuto rodinu postihla neúprosná tragédie. Koťátkova asi desetiletá dcerka se v roce 1921 utopila v jizerní rybnídolské zátoce, když se s rodiči vydala koupat na louku pod Hynkovačkou. Snad proto se pan učitel držel názoru postavit koupaliště nad elektrárnou, dokonce jednal na vlastní pěst s bakovskými rolníky Křtinským, Kolocem a Fr. Hladkým o výměně či pronájmu louky. Zátopka v Rybním Dole mu připomínala smutné chvíle. Avšak rada městského úřadu rezolutně rozhodla 6. června 1921 přeložit koupaliště na Štěpánkovu louku pod Hynkovačkou. Pod zátokou v Rybním Dole řeka překonává skalní práh, nad nímž bývá vody tak po kolena, v zápětí postupně klesá v délce asi sta metrů rovnoměrně po celé své šíři do hloubky asi 150 cm. Z levého říčního břehu sem spadá prudký úvoz, jenž přechází v louku vhodnou pro travnatou pláž. Bakováci si však těžko na nové místo zvykali. Neustále hledali jiná místa v bakovském toku řeky. V konci léta 1923 věnoval zdejší lékař MUDr. Satran, starosta města, 1 tisíc Kč na zhotovení nové koupací budky pod Hynkovačkou. Zdálo by se, že je záležitost koupaliště definitivně vyřízena. Bohužel tok Jizery od ústí Bělského potoka do řeky nad novým betonovým mostem, dokončeným v roce 1928, se pomalu, avšak intenzívně začal zanášet šlemy ze starého sběrového papíru, jenž se zpracovával ve valše v nedalekém Podolí. Bělský potok se stal stokou a v jeho délce necelých 4 km se nečistoty nestačily usadit. Od té doby pochází název Černá strouha. Maloběláci se bouří kvůli studním, protestují bakovští rybáři i rada města, která se ve své snaze za očistu Jizery spojuje s josefodolskou továrnou  Cosmonos, obcí Debř a Mladou Boleslaví proti K. Menzelovi, majiteli továrny. Jednání jsou dlouhá a bezvýsledná. Stále více koupajících opouští romantické místo pod Hynkovačkou s kulisou zvířetického hradu v pozadí a hledá místo v Ostrově, rovněž pod zátokem.

Na schůzi rady města 14. října 1929 navrhuje ředitel měšťanské školy J. Koťátko zřídit koupaliště na Velkém Rečkově. Myslel tím vypuštěný rybník Rečkov, jehož hráz přetíná údolí nad novoveským fotbalovým hřištěm. Nikdo ho ovšem nepodpořil.

Koťátko přišel v únoru 1930 s další možností: přenést koupaliště do Ostrova. Rada města jmenovala pochozí komisi složenou z radních Koťátka, Krejbicha, Bubáka a starosty Studničného, kteří měli vyhlédnout vhodné místo pro koupání. Sami nebyli však schopni připravit přijatelný návrh. Proti koupališti vystoupil Josef Buriánek, kterému v létě sešlapali koupající veškerou trávu a žádal na městu náhradu. Koťátko navrhuje proto radě města, aby se koupaliště vrátilo do míst nad elektrárnu. Jejich žádost k Elektrorozvodným závodům Dražice však byla adresátem striktně zamítnuta. Ani firma K. Menzel se neozvala a neodpověděla na žádost o finanční podporu pro výstavbu nového koupaliště. Po bakovském posvícení vstupuje  do řešení  Sportovní klub Bakov (SK), který se nabízí provozovat koupaliště ve vlastní režii s tím, že město nechá převézt koupací budku zpod Hynkovačky, opraví cestu do Ostrova a místní okrašlovací spolek vysází podél ní stromky. Rada však nezaujala žádný postoj.

Ředitel školy Koťátko přináší na její jednání 11. září 1930 další návrh: postavit koupaliště Na Bahnech, tedy pod strání mezi Bubákovým písečníkem a Studničného cementárnou. Voda z řeky by se přiváděla rourami z místa nad elektrárnou a zase odváděla zpět do Jizery. Radním se zdál tento návrh nereálný.

Koťátko však ve své snaze neustal a znovu navrhuje Rečkov, kde by mohla být vybudována i ozdravovna. Doporučil starostovi a děkanu Brožovi, aby se vydali na lesní správu do Bělé a jednali o podmínkách. Koťátkovu snahu podpořil radní L. Pavlovič, jenž radě sdělil informaci, že se má celé údolí Klokočky vyvlastňovat a celá záležitost půjde do parlamentu. Proto doporučil informovat se na pozemkovém úřadu. Jednání byla zdlouhavá, zvláště proto, že v podzimních a zimních měsících radní s výstavbou koupaliště nepospíchali. Nereagovali ani na dopis SK Bakov, který žádal o pozvání do zasedání městské rady s tím, že koupaliště zřídí v Ostrově.

V roce 1932 se rada usnesla pro zaslání dopisu dr. Valdštejnovi, majiteli panství Mnichovo Hradiště, o sdělení stanoviska se zřízením koupaliště na Rečkově. Dostalo se jí obratem kladné odpovědi. Ovšem na tak velký projekt nebyly v Bakově peníze. Otázka výstavby koupaliště se stávala žhavým problémem. Radní Pavlovič prosazuje, aby se jednalo s Menzelem, aby sám na své náklady zřídil v Bakově koupaliště jako náhradu za znečištěné pod Hynkovačkou. Je přijat i návrh, aby i Dražice přispěly, neboť elektrárna stojí v místech bývalého koupaliště. Funkcionáři SK se domnívají, že jednání jsou velmi úspěšná, a proto se zříkají odpovědnosti za koupaliště v Ostrově a vrací  městu zpět koupací boudu i loďku. Nechtějí bránit v jednání. Rada však musí přiznat, že jejich počin je předčasný, protože v roce 1933 se nebude koupaliště zřizovat.

Na jednání rady města 8, května 1933 padl další návrh: postavit koupaliště na Koprnickém potoce nad Trenčínem. Neprodleně bylo osloveno Vodohospodářské družstvo v Horkách, na jehož náklady byl potok teprve před pěti lety regulován. Bohužel přišla zamítavá odpověď.

Rada se znovu vrací k osvědčenému místu nad elektrárnou a žádá už poněkolikáté o souhlas ER družstvo Dražice. Jak jinak než bezúspěšně. Za Jaroslava Koťátka, který už nebyl do rady zvolen, podává v únoru 1935 znovu návrh L.Pavlovič na zřízení koupaliště na Kučerově louce vedle elektrárny. Starosta města R. Hema doporučuje i další místa: Na Bahnech nebo v prutnících za kluzištěm směrem k Ostrovu. Byla opět sestavena pochozí komise, která prošla všechna vytipovaná místa, na nichž nechala  vyhloubit sondy. Na Bahnech je svrchu 50 cm ornice, pod ní do 200 cm černý jíl a pak teprve štěrk a písek. Radní si nevěděli sami rady, a proto žádají o pomoc odborníky. Dvacátého sedmého února 1935 se koná opět pochozí komise, jejímiž členy jsou odborníci ing.Vojtěch Čehovský z Turnova a ing. Lehovec, přednosta technického odboru Okresního výboru v Mladé Boleslavi. Do čtrnácti dnů vypracoval ing. Čehovský odborný posudek, v němž doporučil následující pořadí pro stavbu koupaliště:
1/ místo u Jizery nad elektrárnou, kde by mohlo být zřízeno koupaliště ve tvaru zářezu do jizerního břehu,
2/ Pod Zemanovými,
3/ Na Zbábě.

Bakováci v těchto létech si brali za vzor Městský úřad v Bělé, kde už bylo vybudováno koupaliště za řízení zahradnického odborníka Bláhy. Jednání s ním bylo zahájeno. Zároveň byl požádán o radu v Bakově známý odborník ing. Fanta z Mnichova Hradiště, jenž po zhlédnutí všech vytipovaných míst doporučil louku Pod Zemanovými s tím, že voda budce přiváděna rourami z místa nad elektrárnou. Požadoval ve svém návrhu, aby Dražice daly souhlas k odběru 5 litrů vody za vteřinu. Dražické družstvo poprvé odpovědělo kladně. Dalo souhlas k odběru 2 – 3 litrů vody za vteřinu v době provozu elektrárny, zatímco za poledne a v noci by bylo možné odebírat třeba 10 litrů vody za vteřinu.

Letní koupací sezónu v roce 1935 organizoval opět SK v Ostrově. Jako obvykle vypůjčil si loďku o městského úřadu a zahájil činnost v půli června. Nic nového ani přijít nemohlo. O provoz se stará obětavý pan Nemeš, všeobecně zvaný Frantík, který půjčuje zájemcům též pingpongový stůl. Město marně hledá vhodné místo pro budoucí koupaliště, stejně tak tomu je i se získáním peněz. S velkými problémy si vyprosili radní účelovou výpůjčku u Obecní spořitelny v Lysé nad Labem. Tyto peníze však byly určeny na výstavbu nového hřbitova, jednu z prioritních akcí vedle připravované kanalizace v Žižkově ulici. Na starém městském hřbitově už dávno nebylo volného místa pro pohřbívání a Žižkova ulice byla tehdy hlavní ulicí bakovskou.

Radní stále však hledají kdejakou možnost, která by jim přinesla peníze na koupaliště. Neustávají v tlaku na firmu Menzel, která ještě ve větší míře znečišťuje jizerní tok. Stěžují si. To se však nelíbí vrchnímu komisaři Okresního hejtmanství v Mnichově Hradišti Egrtovi. Při návštěvě starosty Rudolfa Hemy v Mnichově Hradišti v polovině května 1936 se snaží dotyčného představeného přesvědčit, aby Bakov od protestů upustil. Dokazoval mu, že z celého hejtmanství jen Bakov neustále protestuje a dělá podnikateli potíže. Dokazoval starostovi města, že papírna jako jediná v okrese v těžké době platí daně. Hema jako posel zpráv však u rady města nepochodil. Radní se usnesli, že sladí své námitky s továrnou Cosmonos v Josefově Dole a s městem Mladá Boleslav a v protestech neustanou.

Většina Bakováků se už naučila chodit do Ostrova, kde provozuje koupaliště na Jizeře těsně pod samotným zátokem SK Bakov. Ke spokojenosti koupajících tu prodává restauratér Josef Černý osvěžující nápoje a občas se tu nabízí i zmrzlina. Na vysoké vrbě nad zátokem byla zavěšena hrazda v podobě houpačky, jejíž pomocí se plavci vrhali do hlubin zátoky. Bohužel opět docházelo ke škodám. Majitel louky pan Bígl z Čihátek si postěžoval písemně na městském úřadě v Bakově, že mu koupající činí škodu tím , že si udělali docela širokou cestu ke  břehu Jizery přes jeho díl. Požadoval náhradu v ceně 50 Kč. Rada města to rozřešila šalamounsky. Postoupila jeho požadavek chudému SK Bakov, provozovateli koupaliště, jenž však na zaplacení neměl. Obtížně se jednalo tehdy s bakovským úřadem.

Koupání v místech, kde byla v roce 1829 vytvořena umělá zátoka, jež odkláněla řeku od přímého toku směřujícího na město, však bývalo i nebezpečné. Velká voda často změnila svou dravostí dno Jizery. Po určité negativní zkušenosti se obrátila politická strana Národní sjednocení v Bakově na městskou radu s výstrahou, že koupání v řece v těchto místech ohrožuje život. Její členové a stoupenci žádají nutnou výstavbu koupaliště. K tomu však nemohlo dojít z důvodů nedostatku peněz. Město v té době buduje kanalizaci v Žižkově ulici, na níž se mu též nedostává dostatek peněz, a tak se jeho stavba dokončuje ještě na počátku války.

V té době bývalo v Bakově zvykem, že před dokončením jedné investice, už radní plánovali přípravu druhé. Tak tomu bylo i v roce 1939. Na své schůzi 14. února rada města znovu otevřela letitý problém výstavby koupaliště. Ustavila komisi, která se sešla 28. února a začala aktivně pracovat. Pro koupaliště byla vyhlédnuta lokalita Pod Zemanovými. Byl zhotoven plán, proti němuž  neměli radní žádnou námitku. Byl tu však jeden problém. Louky za tůní byly pronajaty pod smlouvami, a tudíž nelze počítat s jejich okamžitými výpověďmi. Příjmy zpachtů totiž držely městskou pokladnu nad vodou. Od tohoto záměru se muselo odstoupit vzhledem k přítomné době (okupace republiky Němci).

SK Bakov, respektive jeho veslařsko – plavecký odbor, provozuje i nadále koupaliště v Ostrově. Dne 12. června 1939 urguje svou žádost na neodkladnou výstavbu kabin. Výbor SK vidí příležitost i v tom, že restauratér Josef Černý obdržel stavební povolení na stavbu restaurace nad Vlčí roklí, (tedy poblíž říčního koupaliště) s podmínkou, že umožní koupajícím využívat jeho soukromých záchodů. Bohužel používání těchto záchodků  nebylo výhodné. Plavcům se tam nechtělo chodit pro příliš velkou vzdálenost. Rada města na svém zasedání 28. června 1939 rozhodla, že jediné místo pro koupání na řece Jizeře bude jen v Ostrově. Vydala příkaz, že je nutné vyhradit místo dětem a neplavcům a zřetelně je označit. Zároveň schválila nové usnesení o zákazu koupání v Jizeře kromě určeného koupaliště.

Na jaře v roce 1940 je koupaliště v Ostrově zcela zničeno velkou vodou, která strhala břehy a zasáhla do soukromých pozemků na levém břehu Jizery. Dne 15. dubna jedná rada města s majiteli luk (s paní Reslovou a p.Hladkým) o zabezpečení břehů, na nichž by se měli oba podílet finančně. Jarní povodeň v roce 1941 si vůbec nezadala s loňskou. Napáchala ještě větší škody, a tak veslařsko – plavecký odbor SK oznamuje 26. května 1941, že ruší koupaliště v Ostrově. Rada města se rozhodla instalovat tabulky „Zákaz koupání v Ostrově!“ Na různé zákazy a příkazy si už lidé za protektorátu zvykli, a tak nedošlo k žádným protestům. Tabuli na břehu řeky kdosi zlikvidoval a Bakováci se koupali dál na vlastní nebezpečí.

Zástupce starosty Rudolf Hema, neúnavný bojovník za výstavbu koupaliště vedle Jaroslava Koťátka, navrhuje na zasedání městské rady 17. listopadu 1941 využít subvence na protektorátním ministerstvu zdravotní správy. Pokud tehdy došlo k nějakému slibu ze strany zemského úřadu, stejně se nenaplnil. V lednu 1941 se radní chystají na služební cestu do Elektrorozvodných závodů v Dražicích, aby dohodli odběr vody z prostorů na elektrárnou. Zůstalo ovšem jen u dobrého úmyslu. Poslední válečné jednání o koupališti proběhlo v radě města 23. dubna 1943, kdy radní pro zdravotnictví Josef Honc se přimlouvá za zřízení koupaliště.

Ani po válce nenastala vhodná doba pro výstavbu koupaliště. Město nemělo velké příjmy a centrálně řízené národní hospodářství po roce 1948 upřednostňovalo zásadnější priority, jako budování těžkého průmyslu, stavbu hydroelektráren na velkých přehradách, budování armády atp. Bakovákům se nadále jen sní o novém koupališti. Musí jim postačit Jizera v Ostrově a Na Strhaném před Rybním Dolem. O dovolené dojížděly celé rodiny do Drhlen, na Bukovinu a do Doks. Jiné to nebylo ani v okolních městech v našem okolí. Ovšem blažené chýry o připravované výstavbě koupaliště se městem šířily. Jednou se šířila zvěst o obnovení rybníka Rečkova a zřízení pláže na úpatí Lovotína, podruhé vpravo od železničních mostů pod břízkami, jindy na Koprnickém potoce nad Trenčínem.

V šedesátých létech na druhém stupni zdejší školy chodili tělocvikáři učit své žáky plavat do mlýnské nádrže v Rybním Dole, do Pátku a Stržáku u Bud, do horeckého a bakovského písečníku, do Jizery pod Ptýrov, dokonce do požární nádrže v Podolí u Bělé. Přesto mezi žáky nebylo v té době neplavců.

Na počátku sedmdesátých let už byla bakovská pískovna vytěžena a lákala blízké podniky k úmyslu zavézt celý prostor popílkem a odpadky. Postavit se tomuto nápadu bylo velmi obtížné a svědčí o zásadním postoji tehdejších radních, i když však ještě neměli žádnou představu, jak rozsáhlý prostor pískovny využít. Autor tohoto příspěvku musí připomenout v těchto místech bakovského rodáka Vítězslava Vávru, který bydlel proti koupališti a v jeho prostorách jako invalidní důchodce pásl ovce. Tehdy často navrhoval, aby město zřídilo v pískovně koupaliště o třech nádržích, kaskádovitě umístěných pod sebou, do nichž by se přiváděla voda z Jezírka. Dnes už nelze hodnověrně určit,  zda jako navrhovatel byl jediný Bakovák, kdo takto uvažoval. V. Vávrovi to však může dosvědčit i autor tohoto příspěvku. Vávrův nápad se rozšířil a dostal se do podvědomí představitelů města, kteří si návrh na využití pískovny vzali za své a nadále se odhodlaně postavili proti všem nadřízeným orgánům, jež uvažovaly o zavezení pískovny. Na druhé straně Bakov tím přišel o zajímavou faunu: potkany a „ropáky“, kteří by tu měli neomezený ráj.

V konci sedmdesátých let bylo o koupališti rozhodnuto. Zřídí se v prostorách pískovny v nákladu 10 milionů. Stavba byla prováděna v akci Z. Na jeho výstavbě se podílely občanské výbory, organizace a spolky. Kdo tam pracoval, ví své. Princip tří koupacích ploch (první horní plocha byla určena jen pro batolata za dozoru) spočíval na Vávrově nápadu. Výstavbu organizoval tehdejší předseda Měst.NV Josef Masák. Jeho nástupce ve funkci Luboš Brodský se svými spolupracovníky vybavil koupaliště chatkami a další restaurací. Město mělo na svou dobu moderní koupaliště, ale také největší (10 hektarů). Pochybovači, kteří sýčkovali, že se nikdy nenaplní lidmi a zcela nevyužije, byli překvapeni, když o víkendech navštěvovaly bakovskou raritu i tři tisíce koupajících z širokého okolí i ze zahraničí. Nevadilo mu ani stavba domácích zahradních bazénů o dvou tempech, které dnes už pro svůj drahý provoz se u některých domů ani nenaplňují pitnou vodou. Bakov se stal opravdovým letoviskem, které nabízelo pohostinnost svými restauracemi a prodejnami. Toho už se nedožili učitelé Koťátko a Hema, lékař MUDr. Satran a další, kteří po celý svůj život usilovali o vybudování místního koupaliště.

- ář

Glosa pod článkem. Autor touto stručnou historií nemíní rozpoutat názorovou diskusi o řešení současného stavu koupaliště, neboť zastupitelé už rozhodli jinak. Je toho mínění, že obnova a provoz koupaliště už není v silách města. Pomůže jen trpělivá práce při vyhledání podnikavého soukromého subjektu, jenž přistoupí na podmínky města a přebuduje koupaliště na moderní zařízení, o které už dlouho usiluje Mladá Boleslav.

Vytvořeno 8.2.2013 18:26:15 | přečteno 32x | magdalena.bulirova

Rozcestí středního Pojizeří

Bakov nad Jizerou je město okresu Mladá Boleslav. Leží přibližně v polovině cesty mezi Mladou Boleslaví a Mnichovým Hradištěm. Žije zde přibližně 5 000 obyvatel. V minulosti ho proslavily výrobky z rákosu a orobince, např. pantofle, tašky, holubovky (tropické helmy pojmenované po Emilu Holubovi) ...

Více o městě
2

Prozkoumejte Bakovsko

Bakovsko leží v krajině středního Pojizeří mezi Mnichovým Hradištěm a Mladou Boleslaví, na přímém rozcestí mezi Českým rájem na východě a Máchovým krajem na západě. Krajem protéká řeka Jizera, jeho dominantou je hora Baba nad jejím levým břehem a zřícenina hradu a zámku Zvířetice při břehu pravém.