Když stavěli v roce 1812 silnici k Malé Bělé na místě uježděné blátivé cesty, ponechali v těchto nejnižších místech v lukách široký příkop, který přetínal vozovku napříč. Důvodem k tomu byla snaha vytvořit koryto pro rychlejší odvod vody z lučních plání po povodních. Kočí, kteří tu se svými potahy přejížděli, museli zpomalit, aby nezlomili rozvoru svého vozu. Sami začali tomuto místu říkat VNeckách. Pro pěší tu byla zřízena dřevěná lávka, aby mohli bez úhony zdolat vodní příkop. A ti přisoudili této lokalitě označení V Lávkách. A právě tady se stala nepříjemná událost, která postihla účastníky pohřbu, kteří se o velké povodni 2. srpna 1858 nechávali převézt vozkou z bělského pivovaru z Bakova na malobělskou stranu. V neděli 1. srpna se strhla velká bouře s průtrží mračen, jež napáchala velké škody v podhůří. Během několika hodin spadlo velké množství vody, které naplnilo říční koryto a rychle vzedmutá hladina se hnala i mimo ně a brala s sebou stromy, keře, lávky, ploty i části lidských obydlí. Brzy ráno, kdy ještě voda sahala po nápravy vozu, přejel pivovarský kočí se svým plným fasuňkem, naloženým sudy s pivem, poměrně snadno na bakovskou stranu. Věděl, že voda stoupá, a proto si pospíšil s vyložením nákladu, aby se šťastně vrátil domů. Hladina řeky se nezastavila, nadále se rychle zvedala a stávala se nebezpečnou. Nezkušený pivovarský vozataj však toho nedbal. S lehkou myslí přistoupil na žádost několika smutečních hostí, kteří brzo ráno vyprovodili na poslední cestu kteréhosi nebožtíka z Dalešic, aby je převezl. Požádali ho i někteří Bakováci, jež se chtěli vydat na Kozinec dobývat pařezy. Rád jim všem vyhověl, aspoň se vůz pořádně zatíží, myslel si, když si do mohutné korby vozu vlezli dvacet čtyři poutníci, kteří se usadili na prázdných sudech. Vyjeli s veselou. Lidé byli halasní, div si při jízdě nezpívali. Někteří z nich už vypili brzy po ránu několik skleniček alkoholu u starého Šaumana na náměstí, aby zapili nebožtíka.

Zpočátku se vozkovi jelo dobře. Hladce překonával nebezpečné úseky, kudy se proud valil nejdravěji. Prudký nápor vody činil potíže náručnímu koni, který znejistěl a začal se splašeně
obracet směrem k městu. Když dorazili do Necek, drama vrcholilo. Hrozilo převržení celého fasunku. Kočí vytáhl z kapsy nůž, skočil na oj a přeřezal náručnímu koni postraňky. Zbývalo vyhodit návojník. I to zvládl, i když musel hmatat pod vodu. Volný kůň odskočil od oje, vzepjal se proti vlnám a dral se vodou k Bakovu, kde ho zcela vysířeného chytili a odvedli do stáje na radničním dvoře. Bylo zjevné, že pud žene i druhého koně za prvním. Prudký náraz dravého proudu přitlačil vůz až k topolům, které tady tehdy stály a tvořily stromořadí. Vozka na nic nečekal a stejným způsobem uvolnil podsedního koně, pohotově na něj nasedl a hnal se s ním ke starému mostu. Lidé na voze byli zděšení. Křičeli, volali o pomoc, vzývali Boha, modlili se. Déšť neustával. Z nízkých temných mraků se ustavičně chrlily provazce vody. Silný západní vítr čeřil vodní hladinu. Vlny narážely na čelo a levý bok formanského vozu. Voda stále stoupala. Podle spodních větví topolů bylo možné soudit, že dosahuje čtyři lokty výšky. Někteří zoufalci vylezli raději na stromy. Vůz se tím o něco odlehčil a hrozilo jeho překocení.

Na obou březích se kupili zvědavci, příbuzní i lidé, kteří radili, jak trosečníkům pomoci. Mezitím se od Malé Bělé blížila pomoc. Chasa z nedalekého malobělského mlýna včele s mladým Karlem Hálou, synem mlynáře, se vydali zoufalcům pomoci na chatrné kocábce, kterou už léta nikdo nepoužíval. Byli vyzbrojeni provazy, kterými chtěli nejdříve povoz připoutat k topolům. Sotva dopluli k vrbě, vyčnívající z vody nablízku místa nehody, hrozilo i jim nebezpečí, že se s nimi staré plavidlo potopí. Voda prosakovala škvírami mezi prkny a rychle zaplňovala dno lodice. Mládek se zachytil rukama větví vrby, plavidlo se více svou zádí přiblížilo ke ztroskotancům, takže mohl Hála přivázat loďku a poté přehodit přes značnou vzdálenost první provaz, pak i druhý a další. Muži na voze se jich chopili a přivázali podle pokynů ze břehu téměř už plovoucí fasuněk ke stromům. Jakmile byl vůz zakotven, všem se na něm oddechlo. Věřili, že tu ve zdraví přečkají, až voda opadne. Avšak nepomyslili, že se vůz po přivázání přestane nadnášet. Proudy vody přetékaly přes horní okraj fasuňku. Znovu se ozývalo volání o pomoc.
Ani na bakovské straně nezaháleli. Skupina mužů se rychle poradila a přinesla ze svých domovů trámy, kůly a prkna a jala se sbíjet prám. Podařilo se jim zhotovit jakýsi vor, kterým se odvážlivci vydali po zaplavené silnici k trosečníkům. Nedorazili ještě ani na chodníček u prvních topolů, když prám narazil na strom, vzpříčil se, šikmo nadzvedl, takže jeho osádka spadla do rozvodněné řeky a musela vyhledat spásu na nejbližších topolech. Nezbylo jim, než se odvážně přebrodit zpátky k městu.

Lidé nechtěli nechat ubožáky napospas živlu, a proto hledali pomoc v širokém okolí. Řeka však byla stále více nezkrotná. I po obědě nepřetržitě stoupala. Teprve o čtvrté se hladina ustálila
a postupně začala klesat. Když se o příhodě doslechl chalupník Josef Honc, převozník na Jizeře, okamžitě vyjel se svou lodí proti proudu po levé straně Jizery na pomoc. Spolu s bratrem Janem dorazil za šera k povozu a několika odvážnými jízdami převezl trosečníky k malobělskému mostu. Po více než dvanácti hodinách byli všichni spaseni.

O rok později na den sv. Antonína se V Neckách konala slavnost s proslovy a muzikou. Svátečně oblečený převozník Josef Honc, všude v okolí známý spíše pod přezdívkou Střevíček, přebíral z rukou pověřence okresního hejtmana záslužný kříž, který mu udělil rakouský císař František Josef I. Odtud se pak vydal mohutný průvod se slavnou muzikou do kostela sv. Bartoloměje, kde se konala na Střevíčkovu počest zpívaná mše svatá. Mnoho přívětivých slov padlo na jeho počest, když do zaplněného chrámu přiváděli rozpačitého zachránce se stříbrným křížem na prsou.