První kanalizační roury byly v Bakově spuštěny do země teprve ve třicátých létech minulého století. S jejich položením to nebylo však nijak jednoduché. Město nemělo  peníze. Dluhy provázely každé jeho podnikání. Sotva dostavělo první nouzový dům, vrhlo se do stavby pošty. V rozpočtech na běžný rok zely díry, které se radní snažili zacelit vyššími občanskými daněmi a půjčkami. Všechny uvedené překážky nahrávaly opozici v městské radě.Odpůrci kanalizace namítali, že městu plně vyhovuje systém mělkých příkopů, které si museli vlastníci domů vybudovat před svými domy v každé ulici. Dlážděná byla pouze okresní silnice procházející městem od krchova (proto ulice Krchovní) přes náměstí Bělskou ulicí k jizernímu mostu. Uličky pod kostelem (Farská a Tondrova) byly vydlážděny čedičovými kameny o šíři asi dvou metrů. Průřez čedičovou vozovkou měl tvar širokého V, aby sloužil také jako stružka po deštích a při jarním tání. Obě uličky (dnes Alšova a Tondrova, navíc Cinkova a Luční) byly zbaveny této staré dlažby teprve na konci minulého století a nahrazeny souvislou plošnou dlažbou z betonových kostek. Jak vypadala původní čedičová dlažba dnes můžeme ještě spatřit v uličkách vedoucích do staré trenčínské návsi.

Vůdcem opozice byl vážený radní Fr. Zuman, který zdůvodňoval svoje stanovisko tím, že město má dobře vyhovující povrchové stružky a příkopy, které plně stačí na odvody vody. Pokud se týče výkalů, mají hospodáři možnost je odvézt na své pole, protože každý vlastník domu drží hospodářství, nebo může obsah senkroven prodat jiným rolníkům. Ostatní radní, kteří znali moudrého souseda Zumana, však dobře věděli, že důvodem bude něco jiného. Problémem byly mělké základy starých domů, které hrozily sesutím. Přišli na to až v roce 1933, kdy jeden z domů se rozlomil a sjel do kanalizačního výkopu. Zumanův dům to ovšem nebyl, i když zasahoval v Rašínově ulici nejvíce se dvěma sousedními domy do vozovky. Na zasedání městské rady 1. dubna 1927 se proti návrhu radního Koloce na zbudování kanalizace v Rašínově ulici (původně Bělské) rezolutně postavil opět  radní Zuman a doporučoval odložit jednání o vybudování kanalizace do roku 1929, kdy budou zvoleny nové městské orgány (zastupitelstvo a rada), které to už mohou v předstihu projednat ve svých politických stranách. Radnice neustále opakovaně vydávala vyhlášky o zákazu vylévání pomejí a špíny na ulice. Dokonce padaly pokuty. Ale co měly hospodyně a služky dělat, když u jejich domů nebyl ani malý dvoreček, kam by špínu vylily. Litím do septiků by ztratil jejich obsah svůj druhotný význam.

Nové vedení města v čele s Františkem Studničným nastolilo úvahu o zřízení kanalizace na svém jednání v září 1930. Bylo usneseno, že se zřídí vodohospodářské družstvo, které vejde do styku s ing. Fantou z Mnichova Hradiště, známým odborníkem ve věcech stavebních, a požádá ho o technickou pomoc. Na zasedání městské rady 22. září 1930 podali zprávu o svém jednání s ing. Fantou radní L. Pavlovič a F.Zuman. Fanta požadoval za projekt, vyměření a nivelizaci celkem 16 000 Kč a rozpočtoval na 1 běžný metr 150,- Kč, tedy celkem 300 000 Kč. Vysoká částka radu na nějaký čas odradila o zahájení příprav na zřízení kanalizace. Nutné dodat, že rada města uvažovala o zavedení kanalizace v ulicích Rašínově (dnes Linkově), vzhůru přes náměstí kolem radnice do ulice Palackého (dnes Boleslavské).

Fr.Oplt, náměstek starosty, navrhoval v lednu 1932 jednat s jeho bratrem Janem Opltem, místním stavitelem, zda by nešlo budovat kanalizaci bez plánů (aspoň některé části). Jeho návrh zřejmě nenašel uplatnění.

Přes značné problémy byla projektová  dokumentace na výstavbu první bakovské kanalizace v roce 1932 dokončena a zbývalo podstatné: sehnat peníze.

Na podzim roku 1932 vešli Bakovští do jednání s poslancem Nečasem, který jim slíbil podporu při jednání na Ministerstvu sociální péče. Rada města podala následně žádost o subvenci, která byla v půli ledna1933 kladně vyřízena. Bakovu bylo přiděleno na kanalizaci 10 000 korun.

V pondělí 13. března 1933 bylo započato se stavbou kanalizace. Půda nebyla promrzlá, a tak kopáči brzy dosáhli  pro Bakov typické vrstvy – slitého štěrku s jílem, kterému se mezi kopáči říká slejvák, na nějž narazili jak v horní části Rašínovy ulice (Linkovy ulice), tak v místech před domem MUDr. Satrana v Palackého ulici (dnešní Boleslavské). „Co nevykopneš špičkou krumpáče, z výkopu více nevyhodíš,“ stěžují si od nepaměti dělníci. Z toho vyplývá, že při hloubení trasy nepoužívali žádnou mechanizaci a vše museli bez pažení vyházet vlastníma rukama. Stavitel Kynzl, který stavbu prováděl, vyšel kopáčům vstříc a na jejich žádost jim stanovil příplatek. V některých místech, kde domy přesahovaly stavební čáru do ulice, se kanalizace dotýkala na velmi krátkou vzdálenost domovních gruntů, které nebývaly ve starém Bakově nijak  hluboké, neboť domy nebyly patrové (výjimku tvořily měšťanské domy na náměstí), aby musely mít hlubší základy. Širokou rodinu Kettnerovu, jež na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století opustila město, ale majetek v Bakově si ponechala, zastupoval JUDr. Pollak, manžel herečky Jarmily Kronbauerové. Jejich starý barokní dům, dlouho neopravovaný, vybíhal svým východním rohem daleko do vozovky Palackého ulice (dnes místo od podchodu ke škole směrem na východ). Dr. Pollak podal oprávněnou připomínku, aby při výkopu před kettnerovnou byl dán zřetel na staré stavení, které by se mohlo sesunout.

Zároveň s výkopem hlavního kanalizačního řádu byly budovány přípojky do jednotlivých domů. Město stanovilo poplatek za přípojku o průměru 15 cm za 400 Kč a o průměru 20 cm za 450 Kč. Těžkosti nastaly s některými majiteli domů, zvláště v Rašínově ulici, kteří napojení na veřejnou kanalizaci odmítali.

Dne 13. dubna 1933 o půl jedenácté dopoledne došlo na stavbě k neštěstí. Šejblův dům č. 1, který zasahoval výrazně do ulice, se zřítil do výkopu. Oddělila se jeho čelní stěna sousedící s ulicí a zasypala ve výkopu kopáče Syttu. Spolupracovníci jej okamžitě vyprostili zpod napadané sutě. Naštěstí nebyl těžce zraněn, nýbrž měl jen  pohmožděniny a oděrky. Ani v Šejblově rodině nedošlo k žádné újmě na zdraví, i když ve zničeném pokoji se v době sesunu zdi  pohybovalo malé batole, z něhož  později v jeho dospělosti vyrostl velký bakovský cestovatel.

Stavitel Kyncl se zavázal, že dům opraví na své náklady a za podpory města, pokud uhradí radní polovinu všech výdajů. Do jednání se zapojil majitel domu pan Šejbl, který uznal požadavek města na zúžení domu směrem do ulice tak, že nová stěna bude vybudována na stavební regulační čáře. Pan Šejbl se stanovil i další podmínky, jako okna do ulice a jiné. Po dlouhých tahanicích se město se stavitelem Kynzlem dohodlo na úhradě. Město se zavázalo, že zaplatí 8000 Kč z nově vypracovaného rozpočtu na opravu domu, který činil 13 894 Kč. Městští radní si zdůvodnili mimořádný příspěvek tím, že jde o vhodnou příležitost pro rozšíření ulice. Za necelé dva měsíce, tedy 10. června 1933 byl Šejblův dům opraven. Majiteli objektu nastal další problém, jenž musel podstoupit. Jako každý jiný byl nucen dát chodník vydláždit na své náklady, jak určovala jiná vyhláška města závazná pro všechny majitele domů. Tedy nejen darovat část svého pozemku pro chodník před svým domem ve stanovené šíři pro  veřejné účely, ale dát jej též vydláždit předepsaným způsobem a také celoročně řádně udržovat. Majitel měl s opravou domu další výlohy, a tak mu peněz příliš nezbývalo. Dohodl se, že město dá vydláždit chodník na své náklady a on jako řemeslník poskytne výměnou své výrobky zdarma. Pan Šejbl byl bednářem a nabídl sudy, putýnky, škopky a konve, výrobky svého tradičního řemesla.

Rada města schválila na svém zasedání 29. srpna téhož roku předložený účet stavitele Kynzla za vybudování kanalizace v částce 77 169,- Kč. K tomu byla přičtena jednoprocentní daň z obratu (771,69 Kč). Stavitel Jan Oplt si účtoval za pořízení plánů 5 455,45 Kč. Zbývalo „jen vyřešit,“ kam kanalizaci odvést. Na svém zasedání 14. října roku 1935 radní jednohlasně dohodli, že z jara 1936 napojí kanalizaci do Jízkové strouhy, která tehdy ještě meandrovala mezi obecními lukami a loukou sedláka Pazderníka z Bítouchova, než vtékala do Jizery. Ve stejném roce okresní zastupitelstvo v Mnichově Hradišti pořídilo na svůj náklad výdlažbu Palackého ulice od závor do náměstí v ceně 82 965,64 Kč. Tím ovšem nebyla po stránce formální ukončena I. etapa bakovské kanalizace. Podle přípisu Úrazové pojišťovny dělnické z počátku dubna 1937 bylo zjištěno, že dělníci na stavbě kanalizace nebyli stavitelem Kynclem pojištěni, tudíž výše uvedená pojišťovna žádá od obce bakovské dodatečnou úhradu úrazového pojistného v částce 38 500 Kč. Bakovští radní s plnou rozhodností odmítli požadavek pojišťovny se zdůvodněním, že obec zaplatila staviteli Kynclovi beze zbytku celý stavitelský náklad a navíc stavitel je movitý, takže může zaplatit pojistné sám. Po rozboru uhrazené faktury za provedenou stavbu vedení obce namítá, že na mzdách bylo dělníkům vyplaceno jen 24 731, 50 Kč, zatímco dodatečně účtované pojistné příslušnou pojišťovnou činí nepřiměřenou částku 38 500,- Kč. Tahanice o úhradu trvaly ještě v dalším roce, než pojišťovna přistoupila na kompromis.

Pozorný čtenář, kterého zajímají střípky z místní historie, si jistě všiml, že právě letos tomu je 75 let, kdy byla vybudována první etapa zdejší kanalizace, jejíž vedení v některých jejích částech (Boleslavská ulice) dnes už dosloužilo, a musí být tedy opraveno. Je nutné dodat, že druhou větev své kanalizace budovali Bakováci až za války v létech 1941 -1943 v Žižkově ulici. Ale o ní si budeme povídat až v chystaných Pamětech města Bakova nad Jizerou, pokud se najdou podmínky pro jejich vydání tiskem.