Revoluční hnutí v Evropě se po způsobu Velké francouzské revoluce a následných napoleonských válek, které decimovaly evropské země, vyvolávalo revoluční bouře i po Vídeňském kongresu v roce 1815, kde evropští panovníci ustavili Svatou alianci za účelem spojení vojenských sil Ruska, Rakouska, Pruska, Anglie i Francie na obranu svých státních systémů proti revolučním vzpourám v jednotlivých zemích.  

I v období po Vídeňském kongresu vypukly revoluční bouře v Rusku, v Itálii, ve Francii, jež ohrožovaly existenci tamějších absolutistických režimů. Proto se přední evropští panovníci rozhodli sejít na nejvyšší úrovni a projednat a znovu stvrdit platnost Svaté aliance. Diplomaté rozhodli, že se setkání uskuteční ve Frýdlantu v Čechách, ale nakonec a narychlo bylo sněmování přeloženo na mnichovohradišťský zámek.

Celý Boleslavský kraj se na setkání vzácných hostů náležitě chystal, ač měl na přípravu jen necelý týden, stejně tak i hrabě Kristian z Valdštejna, majitel panství a mmnichovohradišťského zámku. Jen v Ml. Boleslavi byly postaveny na uvítání čtyři slavnostní brány (na Podolci, v Pražské bráně, na Starém a Novém městě), další v Kosmonosech a samozřejmě na hranicích valdštejnského panství nad Chudoplesy a z druhé strany od města v Březině. Zdejší chudopleská brána ozdobená  smrčím, květy a prapory v rakouských a valdštejnských barvách měla jako jediná ve svém průčelí český nápis „Vítejte nám!“ Na jejich stranách tvořili špalír bakovští radní, cechmistři a mistři s prapory i četní hudebníci. Zde očekával rakouského císaře s doprovodem hrabě Kristian Valdštejn. Císařský pár s mnoha vozy svého doprovodu pobýval v Čechách už od 25. července a do zahájení mnichovohradišťského sněmování navštívil postupně České Budějovice, Strakonice, Plzeň, Žatec, Terezín a Prahu. Na cestu do Hradiště se císař František II. s chotí a dalším doprovodem vydal v úterý 3. září před osmou hodinou ranní. Panovníkovy kočáry byly taženy dvorskými, poštovskými i selskými koňmi, již ujížděli přibližnou rychlostí asi 15 km za hodinu po císařské silnici přes Vysočany, Brandýs, Staré Benátky a Mladou Boleslav k Hradišti. Od Veselé  cestu lemovaly špalíry školní mládeže a ostatní poddaní z celého okolí. Na počátku města byli shromáždění panští myslivci a úřednictvo, za branou vítali vzácné hosty kněží z okolních far a především místní konšelé a cechovní mistři se svými praporci. Císaře vítal nápis v německé řeči: „Weilet lange!“, zatímco české obyvatelstvo provolávalo naučené „Žijte blaze!“ nebo „Vivat!“, „Ať žijí!“. Zněly kostelní zvony a mohutné rány z hmoždířů. Hradiští měšťané pěli naučené „Gott erhalte“, (Bože, zachovej nám krále!) Všude vlály rakouské prapory, valdštejnské praporce i svítily české národní barvy na vlaječkách. Špalír přes náměstí až k zámku tvořili Mnichovohradišťané, školní mládež a před vjezdem do zámeckého nádvoří povstávalo na sto  bíle oděných družiček s květinovými věnečky a girlandami. Před třetí hodinou odpoledne uvítal panovníka ve svém sídle Kristian z Valdštejna.

Cásařský doprovod byl tak četný, že pro něj nedostačovaly zdejší zámecké prostory, a tak museli být někteří ubytováni na faře i v měšťanských domech ve městě. Jen císařovnu doprovázelo osm dvorních dam, komorné, komorník a tři osobní  lokajové. Doprovod císaře byl daleko početnější. Náleželi k němu vojenští hodnostáři, knížata Schwarzenberk, Lobkovic a rakouští vyslanci na dvorech rokujících zemí. Nechyběli zde ani potřební služebníci a řemeslníci, jako nádvorníci, správci vozů, sedlář, kovář, řemenář, stájoví čeledíni, čistič pokojů, vojenská stráž a další lokajové.

Ve středu 4. záři dorazil na očekáváná jednání  státní kancléř Meternich s chotí a četným doprovodem. Týž den a ve čtvrtek 5. září se  konala dvoudenní příprava císaře se státním ministrem. 

V pátek 6. září  pozval hrabě Valdštejn císaře k prohlídce nově postaveného, na svou dobu moderního panského dvora v Hněvousicích, kde císař nešetřil chválou. Podle programu udělil císař představitelům české šlechty Clam Galasovi, Karlu Thurn - Taxisovi, Josefu z Dittrichštejnu  vysoké státní řády. Už za setmění dorazil do zámku sasko-výmarský vévoda Karel Bedřich s chotí, jež byla sestrou ruského cara Alexandra.

Dne 7. září navštívil dvůr chrám sv. Anny, v níž je pochován vojevůdce Albrecht Eusebius z Valdštejna spolu se svou první chotí Lukrecií. Druhý den 8. září se konala ranní bohoslužba v zámecké kapli, již sloužil děkan Nigrin a jíž se císař s doprovodem též zúčastnil. V další části dne se paanovník vypravil na projížďku do maníkovické obory, kde při zastávce v loveckém zámečku, vystavěném v roce 1711 hrabětem Arnoštem Josefem, se mohl kochat pohledem do širokého a hlubokého panoramatu kraje.

Na pondělí 9. září byla připravena vyjížďka do káčovské obory, ale pro nepříznivé počasí byla odvolána i vzhledem ke zhoršenému zdravotnímu stavu rakouského císaře.

Konečně nastalo úterý 10.září, kdy byl očekáván ruský car Mikuláš, jenž se přepravoval z Petrohradu lodí po moři a z důvodů nepříznivého počasí musel jízdu přerušit a pokračovat koňským spřežením přes Branibory do Čech. Byl pokládán za nejvzácnějšího hosta, a proto mu v ústrety vyjel i císař rakouský. V Březině byla postavena mohutná brána, kolem níž se shromáždilo velké množství venkovského lidu z dalekého okolí. Učitelé připravili s dětmi písně a říkanky vysloveně v českém jazyce především pro příbuznost češtiny s řečí ruského cara.  Císař se zastavil v Podolí, kde přijal pozvání tamějšího rychtáře Berana a usadil se v jeho domě. Čas do příjezdu ruského panovníka si krátil vyřizováním státních záležitostí. Bohužel pro jeho zpoždění se musel vrátit do hradišťského zámku, neboť nocleh v selském domě nebyl pro císaře vhodný. Teprve v noci car dorazil na pomezí hradišťského panství do Podolí, a  tak se mu císař rakouský opět vydal vstříc. V polích za Hoškovicemi se oba panovníci setkali a společně vjednom kočáře dorazili do hradišťského zámku, kde byl car za noční tmy při lucernách a loučích uvítán neuvěřitelnými sto a jednou ranou z hmoždířů.

Teprve ve středu 11. září dorazil na jednání pruský korunní princ Bedřich Vilém, též v pozdních nočních hodinách. Ve čtvrtek 12. září František I. zavítal na projížďce k hradu Valečov, kam se nahonem seběhlo velké množství venkovského lidu, kteří prostým způsobem arodovali úctu k císaři pánu, když mu hladili paže a líbali ruce. Císař se prý obrátil na jednu z žen dotazem v českém jazyce: „Kdo roztloukl ten hrad?“ „Jemnost pane císaři, já slyšela od svých rodičů, že Žižka,“ pravila oslovená. Císař se ptal dále: „A proč ten rytíř ten hrad roztloukl?“ Dotyčná jen pokrčila rameny: „ Já nevím.“ Monarcha se usmál a pravil: „To věřím“ a pokračoval v audienci tamějšího panského dvora. Odpoledne se dočkali přístupu do zámeckého parku i lidé z Hradiště a jeho  okolí. Konala se zde vojenská přehlídka. Císař i jeho hosté se procházeli volně mezi diváky.

V pátek 13. září opět pršelo, přesto se konal lov ve lhotické bažantnici. Císař František I. jako hostitel se pro svou chorobu omluvil. Z ohledu na svého hostitele se též lovu nezúčastnil ruský car, který si hostitele vážil jako předního evropského panovníka.  Téhož dne dorazil do Hradiště i nasavský vévoda Vilém, jenž byl ubytován se svým malým doprovodem v hostinci U Zlatého hroznu na mnichovohradišťském rynku. Večer předvedli v zámeckém divadle herci Stavovského divadla z Prahy dvě jednoaktové veselohry Jeden pomáhá druhému a Sluha dvou pánů v německém jazyce.

Maníkovskou oboru navštívili vzácní hosté opět v soboru 14. září. Tentokrát byl pro ně připraven hon na jeleny.  Císař s carem obsadili stejné stanoviště, z něhož jeden z nich střelil jelena osmeráka. Dámy měly  opět vlastní program. Tentokrát navštívily  Valečov, Mužský a valečovský dvůr.

Nedělní ráno 15. září věnovali přítomní potentáti účasti na ranní mši v zámecké kapli. Poté se odebrali na cvičiště u hněvousického dvora, kde jim 2. prapor císařských myslivců  předvedl ukázkové cvičení. Večer byla předvedena v zámeckém divadelním sále Rossiniho opera Linganno fellice v italštině.

Náročný program byl připraven i na  další dny pobytu. V pondělí 16. září se císař s chotí a členové zahraničních delegací odebrali na polní cvičiště za dnešní mladoboleslavské letiště do prostoru mezi obce Bezděčín a Chrást, kde očekávaly nastoupené bataliony granátníků, husarů, myslivců, kyrysníků a dalších vojenských jednotek, aby předvedly vojenské manévry, jimž velel polní maršálek kníže Windischgrätz. Car prý byl nadšen ukázkami jezdeckého umění husarského  pluku barona Wielllanda. Na zpáteční  cestě zhlédli panovníci provoz továrny na  kartouny firmy Köchlin a Singer pod boleslavským hradem a navštívili vojenský výchovný ústav pěšího pluku barona Polombiniho v Kosmonosech.

V úterý 17. září zasedly jednotlivé  delegace ke vzájemnému rokování ve zlatém zámeckém salonku. Večer byl opět věnován zhlédnutí divadelního představení. Byla předváděna veselohra Čech a Němec, kterou s herci Stavovského divadla připravil jeho ředitel J. N. Štěpánek, autor této hry, jež je založena na česko- německém dialogu. Kromě profesionálních herců v ní účinkovali i někteří místní divadelní ochotníci.  Ostatně  i oni předváděli doprovodným hostům z panovnických deputací své umění hrami v podzámeckém Rennerově domě.  Ve hře Loupežníci na Chlumu vynikli místní herci Františka Jirešová –Mrázová, Helena Mašková, Fr. Šebek, Jan Lipan, Fr. John i Kysela, Ferkel a Hergert.

Na středu 18. září byl připraven ve lhotickém remízu velký hon, k němuž bylo povoláno 1200 honců z řad poddaných z širokého okolí. Lovu se zúčastnili členové všech delegací, jimž vyhrávaly dvě přítomné kapely.

Rokování mocnářů v Mn. Hradišti vrcholilo. Po vzájemném ubezpečení, stvrzeném  panovnickými podpisy, byla prolongována i nadále Svatá aliance evropských mocností, jež se i přes tato ujjiíštění v roce 1848 vlivem nastupujících celoevropských revolucí rozpadla. Ve čtvrtek brzy ráno o 4. hodině  opustil Hradiště pruský korunní princ  Bedřich Vilém se svým doprovodem. Dopoledne se konalo v polích pod Kosmonosy k Mladé Boleslavi slavnostní předání Wielandova jezdeckého pluku ruskému carovi, jenž byl přítomen v převleku rakouského plukovníka. Po zdařilé přehlídce se opět císařská delegace s hosty vrátila do Mn.Hradiště, kde na večerním setkání na rozloučenou poděkoval car zámeckému hostiteli Kristianu Valdštejnovi za vzorné zajištění celého rokování a udělil mu zlaté pouzdro posázené brilianty a do pouzdra vrytou vlastní podobiznou. Valdštejnova choť obdržela zlatou čelenku a jejich dcera briliantový náhrdelník. Valdštejnův zmocněnec MUDr. hrabě  Marterer byl podarován též zlatým pouzdrem. Dostalo se i na Valdštejnovy místní úředníky vrchního Svobodu, děkana Nigrina, nadlesního Veselého a vrchního lovčího Penče, kteří přijali z rukou ruského panovníka zlaté prsteny s briliantem.

O půlnoci vyrazil ruský car na zpáteční cestu domů. Vydal se se svým doprovodem silnicí na Sobotku, Jičín, Trutnov a dál směrem do slezské Vratislavi, kam dorazili za uplynutí devíti hodin jízdy. Rakouský císař František opustil mnichovohradišťský zámek v pátek 20. září o 8. hodině ranní a zamířil se svým doprovodem po silnici k Jičínu a dál na Hořice k Hradci Králové. Silnici na valdštejnském panství lemovaly zástupy venkovského lidu, vyhrávaly říčné kapely a ozývaly se rány z hmoždířů. S přestávkami ve Vysokém Mýtě a v Litomyšli opustil 22. září 1933 Čechy. Ještě před jeho odjezdem vyrazili na svou cestu domů z Mnichova  Hradiště vévodové nassavský a sasko – výmarský.

Paradoxem setkání bylo vystoupení prostého lidu, jenž se radoval z přítomnosti svého panovníka a jeho zahraničních hostů, aniž chápal, že jejich zdejší jednání směřuje ještě k většímu upevnění stávajícího feudálního systému, k posílení absolutistické moci a zabránění neodkladných revolučních bouří. Na druhou stranu i panovníci se snažili pod vlivem osvícenství a francouzské revoluce přijímat některé zásady rovnosti lidí. Například František I. před nástupem do kočáru při opouštění Valečova 12. září ostře odmítl nedůstojné otrocké jednání tamější venkovanky, která si lehla před císaře a chopila se jeho urozené nohy, aby poníženě políbila jeho botu. Císař ji odmítl  slovy: „To se nepatří, to nech!“ Ale v Čechách to tak chodí, jak víme z eposu Svatopluka Čecha Písně otroka.

-ář