Všeobecně se vědělo, že Rudá armáda dobyla Berlín a každou chvíli válka skončí. Ve městě se objevují československé prapory a obyvatelé poslouchají státní rozhlas, v němž přibývá revolučních zpráv a výzev. Rudá armáda, Československý armádní sbor L. Svobody, polští a rumunští vojáci už dobyli celou Moravu a postupují k Českomoravské vysočině. V Čechách mají před sebou ještě silného nepřítele v oblasti mezi Labem, Jizerou a podhůřím Krkonoš se nachází silná, jeden milion čítající armáda generála Schörnera, jež se bojí úplného obklíčení, a proto se už několik dní přesouvá na západ. Na Benešovsku operují silné německé tankové divize a v oblasti jihozápadních, jihovýchodních Čech a Horního Rakouska stojí tři čtvrtě milionová armáda Östereich. Dne 5. května je už osvobozena Plzeň 4. americkou armádou generála Pattona a postupuje dál po dané demarkační čáře na jihovýchod k Písku a k Českým Budějovicím. Stále ještě není dobojováno. Spojenci se připravují na Pražskou operaci, což znamená dobytí českomoravského prostoru. Němci se však lehce nevzdávají.

V sobotu se už nikde nepracuje. Ze státního rozhlasu zaznívají vlastenecké písně a po obědě ve 12 hodin 33 minut český rozhlas volá o pomoc. Vlaková doprava je přerušena. Do Bakova dochází zlá zpráva z nádraží, že se blíží ešalon vojáků SS zbraní, kteří se dobývají po trati na sever. V městě to vyvolá paniku. Prapory jsou staženy a někteří lidé, zvláště mladí, se shlukují na chodníku před hostincem U Zastávky, oblíbeném místě zdejší mládeže.

Obrněný vojenský vlak SS vojáků

Ještě než dorazil obrněný ešalon do Debře, v tamější obci se připravují na vojenské řešení. Volají do Bakova a žádají o vojenskou pomoc. Kapitán Šnajdr, posádkový velitel v Bakově, se souhlasem RNV však pomoc odmítá, protože nemá zbraně.

Bakovští železničáři ani v těchto chvílích nestojí stranou. Odzbrojují osádky německých vlaků, zvláště vlakvedoucí a průvodčí, a jejich zbraně ukládají do kanceláře přednosty. (Přednostou stanice byl Hugo Pávek, jenž nabyl důvěry zaměstnanců, i když měl za manželku Němku, jejíž bratr byl důstojníkem SS. Ovšem z jeho strany nehrozila zrada. U telegrafu sloužil Bugartyk a telefonistu – zpravodaje vykonával Jiří Krupička. Funkci výpravčího vykonával přes den Josef Špelda.) Když se dozvěděli, že se od Ml. Boleslavi blíží obrněný ešalon, rozhodli se, že ho budou v nádraží zdržovat tak dlouho, jak to jen půjde.

Obrněný vlak, plný opilých esesmanů, si snadno prorážel cestu od Mladé Boleslavi, kde padli první železničáři, ve směru do Debře, v níž se situace opakovala. Před Dalešicemi byli připraveni k akci kosmonoští partyzáni se sídlem na Brejlově a přerušili trať. Kolejnice nechali pohozeny vedle trati. Osádku vlaku varoval v Josefově Dole jakýsi Novotný, a tak transport včas před Dalešicemi zastavil. Esesmani se rozběhli po vsi a vyžádali si pomoc při úpravě tratě. K práci byli určeni Chvátal, kočí od Kyselů, Ortlík, železničář, Ignác Kumaritzko, kočí od doleních Kyselů, a kočí od Linhartů. U Viléma Ortlíka, který v těchto místech sekal trávu, našli revolver a popravili ho. Když se vlak dal znovu do pohybu, nastala přestřelka. Z Boučí na bradlecko-chudopleské straně Jizery zahájil palbu těžký kulomet. Někteří současníci tvrdí, že to bylo z Brejlova, kde ještě donedávna bylo možné poznat několik hlubších okopů na západní straně brejlovské části Baby. Esesmani střelbu opětovali a fosforečnými střelami z kulometu zasáhli Bergerovu stodolu u přívozu, jež začala hořet.

Vlak přitom pomalu najížděl do bakovského nádraží, kde jeho velitel očekával protiútok. Na náraznících lokomotivy seděli rukojmí, mezi nimi i strojvůdce Danda z Mn. Hradiště, dalšími byli dalešičtí čeledínové. Před nádražím z okna Markova hostince jim mávala bílým šátkem tam ubytovaná Němka, kterou esesmani zastřelili. (Pak toho prý litovali, když se dozvěděli, o koho se jedná.) Ešalon zastavil vlevo od budovy. Několik minut se nic nedělo, když však vystoupil německý scharfürer s dvěma vojáky, vyšli mu vstříc přednosta Pávek s Němcem Čihařem, Sudeťákem, jenž uměl dobře česky a sloužil tu spolu s dalšími čtyřmi Němci, kteří zde byli nasazeni, aby zajišťovali bezpečný chod zdejšího nádraží ve prospěch říše.

 Čihař byl oblečen do německé uniformy. V kanceláři výpravčího žádal německý velitel neodkladný odjezd vlaku ve směru na Českou Lípu, kde mělo vojsko za úkol zastavit průnik Rudé armády. V celém nádraží se nenacházel žádný strojvedoucí. Ešalon musel čekat, až někoho seženou, kdo by dobrovolně chtěl Němcům pomoci. Museli proto čekat až do příchodu noční směny. Mezitím byla odpojena lokomotiva a zavezena do nádražního depa, kde se jí ujala strojní četa, aby ji „připravila“ na další cestu. Němcům se prohlídka stroje zdála příliš dlouhá, a proto internovali u přednosty, aby se okamžitě vrátila k ešalonu.

I Němci si uvědomovali, že se proti nim může ze strany Bakova připravovat obranný val, jenž by jim zabránil pokračovat v další cestě. Vyslali proto hlídky, aby prozkoumaly terén po obou tratích před nádražím. K Malé Bělé provádělo průzkum deset vojáků, kdežto k bakovské straně jich bylo jen sedm: Tři kráčeli po trati a zbývající čtyři po pěšině pod náspem. Úkol se zdál jednoduchý, neboť nikde nebylo živáčka. Netušili, že v úkrytu na ně čekají tři mladí bakovští muži, z nichž jeden měl malorážku. Dostavili se sem shodou náhod těsně před esesmany z ulice Příčné, kterou halasně prošli. Svědek A. Brych si vybavoval, že byli tři nebo čtyři, z nichž jeden držel malorážku v poloze přes rameno. Postupovali až k tenisu, před nímž nahoře u kanálu stávala stará vrba. U ní zaujal stanoviště střelec. Ostatní nebyli ozbrojeni. Když se Němci dostali na půl cesty od prvního mostu k závorům, ozvala se silná rána z malorážky, která však minula svůj cíl. Esesmani zalehli a vyčkávali, avšak střelbou neodpovídali. Mladíci využili situace a dali se na útěk podél plotů po horní pěšině v Podstráních.

Trvalo jen několik vteřin, než se esesáci vzpamatovali a začali je pronásledovat. Čtyři z nich si to namířili Příčnou ulicí vzhůru. Dva postupovali vlevo a dva vpravo. Jeden z nich sahal na kliky branek vlevo, druhý jej zajišťoval. Totéž se dělo vpravo, ale všude bylo zavřeno. Nikam se nemohli dostat. Svědek A. Brych jejich akci pozoroval v zrcátku, jež měl upevněno na vnějším rámu oken. Když esesmani dorazili na úroveň Richterova domu č. 459, přebíhali Příčnou ulici ve směru od sokolovny po Boleslavské ulici čtyři muži. Dva z nich pokračovali k Trenčínu a dva ubíhali nahoru Příčnou ulicí. Němci po nich zahájili palbu. První z mužů zůstal raněný ležet, druhý Rudolf Cihlář, železničář z Trenčína, raněný v koleně, se odbelhal do Svatojánské ulice. Pomstychtivý esesman došel až k padlému, nohou jej obrátil na záda a střelil do hlavy. Shodou náhod tím druhým mužem byl opět železničář, mladý strojvůdce Stanislav Dvořák, jenž se vracel ze služby.

Druhá skupina německých vojáků pokračovala po kolejích dál k železniční zastávce. Na dálku zpozorovali, že za mírnou zatáčkou před nimi je shromážděno značné množství osob, a proto vystřelili pro výstrahu. Když dorazili k závorům, spatřili skupiny mladých lidí. Někdo z nich s nimi promluvil. Oni se obrátili a vrátili se zpátky do nádraží. Snad si ani nevšimli, že na věži sokolovny tři mladí muži vrací zpět na původní místo bronzovou sochu sokola, symbol sokolství. Na dobové fotografii, kterou pořídil V. Černý, lze poznat M. Bartoníčka a Josefa Müllera.

Ve chvíli, kdy vojenská pátrací skupina postupovala železničním koridorem, vyhloubeným ve skále, k Malé Bělé a zaslechla střelbu od Bakova, vystřelila několik dávek směrem na Bakov. Střely se odrážely od střech Vodkova domu a radnice.

Pražský rozhlas vyvolal v řadách mládeže revoluční kvas. Skupina mladíků vtrhla krátce po jedné hodině do úřadovny města, kde ještě stále vládl německý komisař Tham, a srazila ze zdí portréty Adolfa Hitlera a Emila Háchy, rozbila Hitlerovu bustu a v chodbě seškrábala ze zdi německé heslo.

Členové bakovského RNV nedočkavě čekali, až dostanou pokyn z okresního RNV k zahájení činnosti. Aniž by byli vyzváni, svolal předseda RNV A. Havel dlouho očekávanou schůzi do salonku v přízemí restaurace Radnice. Jednání řídil Vladimír Resl. Nejdříve byla potvrzena hlasováním volba členů RNV a poté bylo schváleno provolání k občanům města, jež sestavil A. Havel. Výzva byla záhy vysílána po narychlo instalovaném obecním rozhlasu, který vystavěl elektroamatér Václav Frinta, povoláním truhlář. Kromě toho bylo nacyklostylováno několik set provolání, jež byla určena k roznosu do domácností. Stylisticky a obsahově propracovanou výzvu k občanům dokládá Havlovo řečnické mistrovství: „Občané! Náš nejvroucnější sen se stal skutkem. Z potoků krve, moře běd a nezměrného utrpení vzrostl bělostný květ svobody. Udeřila hodina, kdy vláda věcí vrací se do rukou národa…“ V další části vyzývá občany ke klidu a k podpoře RNV, jehož pokyny se mají řídit. V projevu bylo obyvatelstvo seznámeno s členy RNV a zároveň vyzváno, aby jim vyjádřilo svou podporu. Kdo s někým nesouhlasí, nechť sdělí důvody. Na základě této výzvy byl RNV doplněn o tři další občany. Stali se jimi Josef Král, zaměstnanec Škodovky, Josef Kupec, mlynář, a František Žofka, jenž byl na cestě domů z koncentráku.

V té době se v městě nacházela po zuby ozbrojená německá posádka o síle asi 40 mužů a tří důstojníků. Jejím nejvyšším velitelem byl komisař Tham, jenž zcela pochopil revoluční situaci v obci. Zdejší obyvatelstvo nebylo vyzbrojeno, i když leckdo nějakou pokoutně vyrobenou zbraň vlastnil či přechovával z dávných dob svých předků. Představitelům města zbyla jediná možnost dovést komisaře Thama ke kapitulaci nebo k příměří. Při jednání se Tham v hostinci U Věnce skutečně zavázal, že nepodnikne žádnou odvetu proti zdejšímu obyvatelstvu, pokud nebude napadena. Z Thamovy řeči bylo patrné, že se obává partyzánů a zvláště Rudé armády. Jednání bylo jen ústní bez písemného záznamu. I představitelé místního RNV sdělili, že vyzvali obyvatelstvo, aby se nenechalo vyprovokovat k zásahu proti zdejší ozbrojené posádce. Zatímco schůzka probíhala, venku se ozvala střelba ve směru od železniční zastávky. Kapitán Šnajdr se tvrdě ohradil: „My tady jednáme a tam venku se střílí do našich lidí!“ Hejtman na jeho slova reagoval pohotovým rozkazem směřovaným německým vojákům. Sám vyběhl se samopalem do Linkovy ulice. Následně vylétly k obloze barevné rakety, jež esesmanům oznámily, že je v městečku klid. Záhy dorazily ve směru od Malé Bělé k Mocovu hostinci hlídky SS na kolech, které hejtman ubezpečil, že je v Bakově klidná situace.

Obrněný vlak stále čekal na odjezd v bakovském nádraží. Nádražáci si dávali načas, aby jej vypravili na další cestu. Velitel ešalonu začal vyhrožovat. I železničáři už věděli o svých prvních mrtvých. Výpravčí Oldřich Mach, jenž nastoupil noční službu, též dlouho otálel s odjezdem německého ešalonu. Museli sehnat ještě druhého strojvůdce, aby se záložním strojem dotlačil plně naložený těžký vlak až do Oken, kde měl další určenou zastávku na vyložení části vojenské techniky. Teprve v nočních hodinách se ešalon rozjel a opustil zdejší nádraží. V Oknech z něho sjela část tanků a zbytek vyložili v Doksech. Tam ho umístili na zadní koleji, kde stál ještě několik týdnů. V Doksech se esesmani, většinou sudetští Němci, rozprchli do lesů a jen na noc se stahovali do obcí a měst za stravou. Proti vojskům Rudé armády už nezasáhli.

Po vojenské stránce přebírá nad nádražím velení výpravčí Josef Špelda, jenž pracoval v odboji již od června 1944, kdy byl napojen na ilegální organizaci Proud. V následujících dnech dodal posádce kpt. Šnajdra zbraně a válečný materiál, které železničáři získali odzbrojením Němců.

Pozdě večer dorazila zpráva, že v přestřelce u Příšovic padl bakovský občan Josef Bubák, ani ne dvacetiletý. Narozen 27. 8. 1925.

(Příčná ulice je její původní název, před válkou se nazývala Štefanikovou, za protektorátu opět Příčnou a po válce na paměť padlého strojvedoucího Dvořáka ulicí 5. května.)

Zpracováno podle pamětí J. Brycha, prof. J. Krupičky, dr. V. Větvičky, F. Rejzka, ing. V. Černého, V. Kysely z Dalešic a stati A. Havla v Bakovsku.

ář