Muzeum Bakovska nabízí návštěvníkům ke zhlédnutí několik starých obrazů, mezi nimiž se nacházejí díla pocházející z 18. století, možná i ze staršího období místních dějin. Zaměřme se aspoň na některé z nich
Večeře Páně
Při vchodu do Linkovy síně nelze přehlédnout oltářní obraz značných rozměrů, jenž je umístěn vlevo od vchodu. Vypelichaný obraz se značným poškozením představuje Večeři Páně a byl kdysi pořízen pro mladoboleslavský kostel sv. Václava některým ze štědrých dárců. I přes špatnou kvalitu zaviněnou jeho stářím a působením požáru usuzujeme, že tento pendant je ve své kompozici tradiční kopií jiného barokního obrazu. Když jsem tvořil libreto pro Linkovu síň v roce 2005, napadlo mě, že se obraz hodí do vystavovaných exponátů charakterizujících Linkovo hudební poslání a jeho náboženské skladby, jako mše, pašije, sepolkra či koledy. I následující zasklená nika vystavuje starý misál, pocházející ze 17. století, a sošku sv. Jana Nepomuckého, jenž byl svatořečen v roce 1729, tedy krátce po Linkově narození v roce 1725. Všechny tyto sakrální předměty pocházejí ze století působení bakovského skladatele kantorské barokní hudby. Radostnou životní světskost zastupuje Švabinského obraz Varhaník, zasazený do historické barokní kartuše a zavěšený na protilehlé stěně, připomínající slavnostní Linkovy intrády, jež oslavují lidský život než jeho utrpení. Obraz Večeře Páně byl namalován na plátně a stále se nachází v původním dřevěném rámu. Dílo bylo původně umístěno v boleslavském kostele sv. Václava, jak se nazýval původně českobratrský sbor po skončení třicetileté války. Mohl tedy pocházet z poloviny 18. století, pokud není starší a nepochází tudíž ještě z doby jednoty bratrské. Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 císařem Josefem II. nedostali čeští bratří právo na své obnovení. Nakonec i zrušení klášterů některých církevních řádů, které neměly ve svém statutu výchovně vzdělávací poslání a péči o nemocné a postižené, souviselo i se zrušením četných kostelů, nezbyly přeměny ve vojenská skladiště, jako tomu bylo v Mladé Boleslavi. Tehdy zachránil tento obraz tamější kostelník, jenž si ho odnesl domů do úschovy. Zřejmě mu jej za protislužbu věnoval tehdejší farář. Po nějakém čase jej zmiňovaný kostelník věnoval slečně Barboře Jankovské, která se provdala za Moce do Bakova. V době velkého požáru Bakova v roce 1869 se obraz ocitl v ohrožení, avšak jeho tehdejší majitel Antonín Moc jej na poslední chvíli zachránil vynesením z hořícího domu. Následně se ocitl v držení jeho syna Blahoše Moce, zdejšího krejčího a známého představitele charakterních rolí ochotnického divadla Tyl. Ze zápisu archiváře Karla Hastíka z roku 1987 vyplývá, že obraz darovala „asi v roce 1960 paní Mocová Místnímu vlastivědnému kroužku v Bakově. “
Pendanty s postavou Ježíše Krista
Než vstoupíme do Památkové síně Muzea Bakovska, nemůžeme minout dva velké obrazy, umístěné vlevo a vpravo ode dveří. Obojí jsou oltářní obrazy pocházející z poloviny 18. století. Pro oba pendanty je příznačná velikost rámů: 129 cm výška a 158 cm šířka. Pravý obraz představuje evangelický výraz Krista na hostině a zdá se, že je o mnoho mladší. Dílo není tak zdařilé jako vedlejší obraz a je připisován bakovskému malíři Antonínu Košáteckému. Jeho ústřední postavou je Ježíš Kristus, jehož u stolu obklopují mužské postavy z protikladných světů, které zastupuje válkou chtivý vojevůdce a naproti němu sedící prelát. K oběma promlouvá Kristus, za nímž s mísou v rukách přichází hostinská. Obraz vychází z příznačných renesančních znaků, z nichž je typické především zobrazení hebrejské krajiny na pozadí obrazu.
Vlevo ode dveří je umístěn jiný oltářní obraz nazvaný Klanění Ježíškovi. Pochází zřejmě z počátku 18. století a jeho autor není dosud známý. Prof. Šimák soudí, že předlohou obrazu byla vlašská rytina a pokládá ho za velmi zdařilou práci. Obraz je kompozičně členěn na dvě části: v jeho středu sedí na židli Panna Marie, jež drží ve svém klíně malého Ježíška. Těsně za ní stojí sv. Josef, opora rodiny. Ve druhé části kompozice vlevo klečí žena, jež s pohnutím vzdává čest příštímu nebeskému králi, malému Ježíškovi. Za ní poznáváme biblického Davida, který se opírá o harfu a hodlá mu složit jako příštímu vykupiteli lidstva svou písňovou adoraci. S ním přicházejí dvě jiné mužské postavy.
Tento obraz má svoje tajemství, které má jednoduché rozluštění na jeho zadní straně, kde je namalována písemná dedikace: „Ke cti a chvále božího těla na oltář tento obraz koupil počestný cech novoševcovský a hrnčíři, za správy starších pánů cechmistrů, toho času první pan Jan Kuna starší a druhý pan starší Josef Zejbrdlich, a od počestného cechu hrnčířského, toho času za správy starších pánů cechmistrů první pan starší Josef Koloc a druhý pan starší Vojtěch Černý. Roku 1834.“ (Text je převeden z kurentu do latinky.)
Bohužel i tento oltářní obraz je poškozen především ve svých okrajích, kde je plátno již značně zteřilé. Stalo se tak vinou dlouholetého umístění ve vlhkém prostředí kostela sv. Barbory na hřbitově. Před rokem 1959 byl zásluhou členů tehdejšího vlastivědného kroužku (Havla, Hastíka, Müllera, B. Brzobohatého, Kočího, J. Brzobohatého aj.) přemístěn do spolkového depozitáře.
Vera effigies sv. Václava
V Památkové síni Muzea Bakovska je vystavován obraz sv. Václava, jenž je současnou historiografií pokládán za zakladatele českého státu. Vera effigies znamená věrná kopie staršího obrazu pocházejícího ze 14. století. Tato kopie je však mladší a byla namalována na lipové desce o velikosti 125 cm na výšku a 58 cm na šířku. Autor zpodobnil světcovu postavu v bojovém postavení jen po jeho pás. „Pod polokruhovým obloukem rámu na zhnědlém pozadí připomíná světcovu slávu svatozář kolem jeho hlavy. Zpod Václavovi knížecí koruny spadají vlasy, jež splývají s jeho vousem. Mužnost knížete zdůrazňuje jeho nezbytný knír. Světcova ramena zakrývá červený plášť, jenž je připjat zlaceným páskem zavěšeným přes rameno. Jeho prsa kryje černý damaškový pancíř. V pravé ruce drží kopí a v levé třímá červenou pavézu s černou orlicí. Napříč přes ramena h obepíná zlatý, vzorkem zdobený bandalír, na němž je zavěšen meč se zlatou rukojetí.
Pro návštěvníka muzea jsou zajímavá data o jeho původu. Obraz byl namalován pro studénecký kostelík sv. Václava, jenž byl založen v polovině 14. století zřejmě Vieckem ze Studénky v románském slohu. Za doby vlády Karla IV. bylo postaveno a pojmenováno podle českého světce na 70 kostelů v zemi. I staročeské jméno Viecek je odvozeno od jména Václav. V létech 1536 – 1543 byl držitelem studéneckého panství Václav Vančura z Řehnic, jenž zřejmě na počest svého slavného jmenovce pořídil světcův obraz v Praze. Obraz byl součástí studéneckého kostelíka až do roku 1836, kdy byla zchátralá svatyně zbořena a obraz se ocitl v bakovské sv. Barboře, kde byl opečováván dalších více než sto dvacet let, než se ocitl v depozitáři MVK. Obdobně jako jelínkovské řezy je obraz celostátně evidován a sledován. Naposledy byl vystaven v Praze v roce 1995 na velké václavské výstavě. Studénecký svatováclavský kostelík měli poddaní v 16. až 18. století ve velké úctě, i když se v ní konaly bohoslužby jen občas. Podle jeho jména dávali studénečtí sousedé pojmenování v každé tamější rodině, jak vyplývá z knih purkrechtních.
- ář
Kalendář akcí
