Pamětníci třicátých a čtyřicátých let minulého století by to určitě potvrdili.Housličky Toníka Cicvárka bývaly ozdobou koncertů, kulturních večerů a slavnostních příležitostí. Bylo možné je slýchat při sólových vystoupeních, v komorních souborech i v orchestrech, kde s nimi sedával vždy mezi prvními houslisty. Nebyl to drahocenný nástroj, žádné stradivárky, ale pod jeho rukama zněly tak, že okouzlovaly posluchače.

Antonín Cicvárek je jedním ze tří bakovských maturantů stejného ročníku boleslavského gymnázia posedlých hudbou. Nedávno zesnulý Jiří Krupička byl výtečným hornistou, Václav Větvička hrál na klavír a vedl taneční orchestr Rytmus, Antonínu Cicvárkvi učarovaly housle. Základy hry získal ve svých osmi letech u kapelníka Antonína Milera. Ten ho zasvětil také do bubnování na malý buben a svěřil mu úlohu bubeníka ve svém dechovém orchestru. Toník se stal nejmladším členem kapely. V desíti letech přibral hru na klavír u učitelky Varváry Kulštrunkové. Rychle se rozvíjejícímu talentu nadějného houslisty nemohl poskytnout potřebnou podporu kapelník Miler, později ani bakovský učitel Ladislav Kafka, Toník proto dojížděl do Turnova za profesorem Karlem Vlkem. K mistrovskému ovládání houslí ho však dovedla až osoba nejpovolanější, světoznámý houslový virtuos  a pedagog Jaroslav Kocián na Mistrovské škole konservatoře v Praze. Z jeho písemného vyjádření se dovídáme: „Pan Antonín Cicvárek studoval u mne tři roky s prospěchem výborným. Je to žák velmi nadaný a ježto se věnuje studiu s neobyčejnou pílí, svědomitostí a vytrvalostí, opravňuje k naději, že jeho schopnosti se budou nadále utěšeně vyvíjet a že vyspěje v umělce, který se bude moci uplatniti významným způsobem.“

Po nuceném přerušení studia účinkoval Cicvárek jako koncertní mistr lázeňského orchestru v Poděbradech pod dirigentem Josefem Hančlem. Válečná léta přetrhla nit jeho koncertování, následovalo „ totální nasazení“ ve vojenské výrobě v Bělé pod Bezdězem a v Mnichově Hradišti. Po skončení války byl vojín základní služby přijat do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Znovu se setkal s dirigentem Hančlem, který ho získal do lázeňského orchestru v Piešťanech. Tam sklízel úspěchy jako uznávaný a oblíbený koncertní mistr.

V roce 1947 po dlouhém uvažování dospěl k překvapivému rozhodnutí ukončit kariéru profesionálního instrumentalisty. Hudbě a veřejnému koncertování se však nadále věnoval, radost z hudby rozdával až do pozdního věku. Jako důchodce předával své znalosti a bohaté zkušenosti žákům Základní umělecké školy v Mnichově Hradišti.

Bakovský rodák Antonín Cicvárek  se 9.ledna dožil devadesáti let.Patří mu poděkování zejména za nezapomenutelné působení v Bakově a naše upřímné blahopřání do dalších let.

Ing. V. Černý