Bouřlivý rok 1848 vyvolal ve vědomí občanů rakouského císařství nadšené pocity. Prostý lid přijímal všechny dané výsady za absolutně platné. Vykládal si svobodu jako nikým neomezovanou volnost, kdy si každý může dělat co chce a žádné zákony ctít nemusí. Po svém si vyložil bakovský rekrut Václav Hradiský i povinnost dostavit se k odvodu na Klášter, bývalé správní středisko celého mnichovohradišťského panství. Vše začalo 4. března 1849, kdy mladý Václav, který bydlel u svého otce v domě č.p. 51 pod kostelem, přiběhl spolu se svými druhy před radnici, kde ztropili křik. Uráželi měšťanostu Herbsta, že ctí staré pořádky a vystavuje chudé sousedy zlovůli bývalých úřadů. Domáhali se platnosti zákona, který zrušil patrimoniální správu, kterou po staletí představovala neomezená vláda šlechty. Odmítali staré pořádky, aniž věděli, že nově vzniklé pod krajské úřady delegovaly zpočátku některé pravomoce na bývalou panskou správu. Tak tomu bylo i s odvody na vojnu. Městští strážníci začali rozčílené mladíky krotit, ale marně. Rozhněvaní mládenci se pustili i do nich. Začala všeobecná mela. Do rvačky se zapojil i Hradiského otec Josef. Přiběhli i ostatní. Jedni se zastávali práva mladíků, které začali hájit svými pěstmi, druzí stáli na straně pořádku. Jen zdejší národní garda nechtěla o ničem vědět. Však také nebyla na provázku, aby ihned mohla zasáhnout. Měšťanosta se obával všeobecného pobouření celého města, a proto poslal udání po rychlém poslu k Podkrajskému úřadu do Mladé Boleslavi.

Vedení Podkrajského úřadu zvážilo situaci a vyslalo do Bakova vojenskou asistenci v počtu půl roty vojáků, o nichž se napříště musí Bakováci postarat. Bývalo zvykem, že veškeré náklady
musí nést ti, kteří způsobili pozdvižení. Avšak v Bakově to bylo jiné. Všichni vzpurníci byli velmi chudí, neměli žádný majetek ani vlastního bytu, kde by mohli být vojáci jednotlivě ubytováni. Městská správa musela proto zajistit jejich umístění do majetnějších rodin a především do hospod, kde se i stravovali. Všem představení města slíbili úhradu za pobyt a stravu. Vojáci vykonávali stráž po městě ve dne i v noci. Svou strážnici měli umístěnou na radnici, odkud se rozcházeli do ulic či patrolovali na náměstí. Teprve po čtrnácti dnech příslušné orgány usoudili, že je ve městě klid, zvláště když největší buřiči, Václava Josef Hradiských a Josef Proček ze sousedního domu č.p. 50, byli dáni do vazební věznice za účelem vyšetření. Po vojácích převzala odpovědnost za pořádek a bezpečnost občanů ve městě národní garda, která nastoupila v příslušném počtu na náměstí do řady, zatímco půlsetnina vojáků se postavila proti nim na důkaz, že si veřejně předávají strážní povinnosti. Za obě složky tak učinili jejich velitelé. Bakovská národní garda napříště nějaký čas patrolovala po způsobu vojáků mladoboleslavské posádky, až nakonec i ona zanechala svého strážení. Pro některé občany to nebylo však žádným poučením, rozmíšky a urážky mezi sousedy panovaly i nadále.

PhDr. Vladimír Bednář