Narodil se 4.ledna 1901 v Podhradí u Jičína v rodině domkáře. Základní vzdělání získal na obecné škole ve Velíši, měšťanskou školu vychodil v Jičíně. Tehdy ani nadané děti z chudých rodin neměly přístup k vyššímu vzdělání, a proto jej rodiče dali vyučit strojním zámečníkem ve známé firmě Knotek v Jičíně. Až jako sedmnáctiletý byl přijat ke studiu na Raisově učitelském ústavu v Jičíně, který absolvoval v roce 1922 s vyznamenáním. Po maturitě získal umístění na malotřídkách ve Velkých Hamrech a ve Vrátně v mnichovohradišťském okrese. Odtud byl přeložen do Čisté, kde se seznámil s příští manželkou Růženou Šubrtovou. V manželství se jim narodila dcera Miroslava a syn Zdeněk. V roce 1926 se ocitl na obecné škole v Sovenicích, kde pobyl plných jedenáct let do roku 1937. Neustále se nutil do dalšího sebevzdělávání. V létech 1928 -1932 absolvoval Školu vysokých studií pedagogických v Praze. V Jičíně pak absolvoval v roce 1935 též roční kurz pro učitele měšťanských škol, ukončený zkouškou způsobilosti v roce 1936.

Ve svém působišti šířil osvětu a vzdělání v hasičském sboru a jako aktivní ochotník. Od roku 1928 vykonával funkci předsedy a později jednatele v okresním výboru učitelské jednoty Budeč.

Na základě své pracovitosti a vzdělání byl přeložen na měšťanskou školu chlapeckou do Bakova nad Jizerou, kam nastoupil 1. září 1937 jako učitel češtiny a dějepisu. Městečko si natolik oblíbil, že zde uvízl jako pedagog a veřejný činitel na plných čtyřicet let. Zemřel 31. července 1977.Je pochován na hřbitůvku v Čisté.

Své volné chvíle naplňoval psaním básní, prózy a historických témat z místních dějin. V bakovských rodinných knihovnách a v Muzeu Bakovska lze nalézt jeho básnické sbírky Jitrocel, Švadlenka a Studnice s okovem. V roce 1942 mu vyšel první román Stezka, naplňující odkaz ruralistických autorů Jičínska aTurnovska. Po válce v roce 1947 se opět v malé míře výtisků objevil na pultech regionálních knihkupců další ruralistický román Očista Václava Holána. Poslední jeho prózou je novela Borisek, vydaná v roce 1968 za spoluautorství novináře Zdeňka Třešňáka. (Nástin rozboru jeho díla je uveden v knize Stezkami domova autora této vzpomínky.) Havel v Bakově nelenil. Uspořádal zdejší archiv a důkladně jej prostudoval. V místním vlastivědném časopise Bakovsko, které založil a v létech 1959 – 1966 řídil, uveřejnil některé své historické studie, z nichž jsou cenné dějiny zdejší školy, stati o dějinách dělnictva v rákosovém průmyslu a dělnického hnutí na Bakovsku.

Po příchodu do Bakova se jako nový učitel zapojil do činnosti hasičského sboru jako vzdělavatel, do spolku ochotníků Tyl (před válkou si zahrál roli mlynáře spolu s K. Rejnartovou v Jiráskově Lucerně), místního vlastivědného kroužku, jehož byl spoluzakladatelem a dlouholetým předsedou a pěveckého sboru Slavoj, kde též vykonával funkci předsedy. Za války byl činný v odboji, jak uváděl ve svém životopise. Po osvobození se stal prvním předsedou Revolučního národního výboru v Bakově, od června MNV do voleb v roce 1948. V roce 1950 byl jmenován ředitelem Střední školy dívčí v Bakově a po jejím převedení pod osmiletou střední školu v roce 1953 zástupcem ředitele Vágnera. Odešel do důchodu v lednu 1962. Pamětníci mi dají za pravdu, že byl velmi dobrým řečníkem, bez jehož projevu by se neobešla žádná městská slavnost nebo jiná veřejná událost. V práci pro město často přepínal své síly, i když věděl, že jeho zdraví je velmi křehké. Pro město, školu a obyvatele vykonal tolik, že bychom si ho měli připomínat, neboť Alois Havel se zasloužil o Bakov nad Jizerou.

- ář