Narodil se 20. září 1927 v Jičíně v rodině odborného učitele Josefa Černého, který byl od začátku školního roku 1927/1928 přeložen na zdejší měšťanskou školu chlapeckou z klášterské školy. Matka Josefa Černá pracovala jako vedoucí kuchařka ve školní jídelně. V rodině vyrůstal o rok starší syn Milan, příští lékař. Rodina získala podnájem v domku u Bartoníčků ve Svatojánské ulici. Oba bratři byli odmala vedeni ke zpěvu a hudbě. Vladimír vystudoval Obchodní akademii v Turnově, kde maturoval v roce 1946. Jeho touha po vysokoškolském vzdělání jej přivedla na Vysokou školu ekonomickou do Prahy, kde získal titul inženýra. Po válce v r. 1945 podporoval svého bratra Milana v organizování zdejší mládeže do Svazu české mládeže (SČM). Po Milanově odchodu na lékařskou fakultu na podzim v r. 1945 si místní mládež vybrala Vladimíra, který byl v té době ještě před maturitou, velmi schopného a obětavého organizátora, za svého předsedu. Vladimírovi se podařilo sjednotit zdejší chlapce a děvčata do jedné společné organizace. (Před válkou měla každá politická strana svou vlastní mládežnickou organizaci.) Za tím účelem se musel vytvářet program činnosti, aby vyhovoval všem členům. Získal kolem sebe několik obětavých spolupracovníků, kteří svého předsedu podporovali. SČM pořádal hudební a pěvecké koncerty v sokolovně, pro své věřící zorganizoval mši v kapli sv. Stapina na Klokočce, atletické a cyklistické závody, turnaje ve stolním tenisu a v šachu, turistické akce, pracovní brigády i mládežnické plesy, na nichž vyhrávala mládežnická kapela Kotva, známá džezovým repertoárem. S elánem se pustili do založení pěveckého a hudebního souboru i recitačního kroužku. Na tenisových kurtech uspořádali nezapomenutelnou šachovou hru s živými figurami a za doprovodu vlastního orchestru. Organizace SČM si pořídila též chalupu ve Sklenařovicích ve východních Krkonoších, kde organizovala brigády na zvelebení objektu. Vladimíra Černého podporovali tehdy další obětaví a aktivní svazáci jeho generace.

Rodiče jej vychovávali též k sokolství. Otec byl funkcionář odboru tenisu, který působil na kurtu za sokolovnou, matka byla členkou loutkářského odboru TJ Sokol. Vladimír byl posledním vedoucím redaktorem bakovského sokolského časopisu Stezka, než byla jeho činnost zastavena. V roce 1950 se oženil s Dagmar Kindlovou z Trenčína a záhy se odstěhovali do Liberce, kde byl Vladimír zaměstnán na tehdejším KNV, od roku 1960 na ONV v Liberci. Po roce 1970 pracoval v Tesle Liberec.

Svůj styk s rodným městem však neukončil. Až do přerušení činnosti zpěváckého spolku Slavoj byl jeho aktivním členem a účastnil se jeho koncertů a veřejných vystoupení jako aktivní zpěvák. Celkem 10 let působil ve funkci předsedy pěveckého sboru Ještěd a dlouhá léta stál v čele Oblastního pěveckého sdružení Liberec, kde získal styky s pěveckými sbory a hudebními tělesy, spolupracoval též s libereckou operou Šaldova divadla, se sbory z Ústí nad Labem, Děčína a dalšími. Toho využíval i ve prospěch Bakova. Do zdejší sokolovny, sálu Radnice a do obou kostelů přiváděl pěvce a symfonické orchestry nejen z Libereckého kraje. V Bakově vystupovaly sbory Ještěd, Severáček, ústecký sbor a symfonické orchestry či kvarteta z Děčína a Ústí, které ve zdejší sokolovně rády muzicírovaly nejen pro plný sál, ale též kvůli jeho výborné akustice. V roce 1967 spoluorganizoval hudební a pěvecký koncert v sokolovně ke 100. výročí založení zdejšího pěveckého sboru Slavoj. K tomuto jubileu sestavil brožurku a zařídil její vydání v liberecké tiskárně.

V jeho archivu se nachází spousta fotografií a jiných artefaktů z činnosti Slavoje i Bakovských zpěváčků. Zachránil pro zdejší Muzeum kroniku Slavoje a po léta věří, že jeho pěvecká činnost bude obnovena.

S Bakovem nikdy nepřerušil osobní styky. Jako zaujatý fotograf pořizoval snímky z našeho regionu od svých školních let až do nedávna. Naposledy věnoval Muzeu Bakovska fotografie pomníků padlých z celého zdejšího regionu. Od mládí byl aktivním dopisovatelem do regionálních časopisů a novin. Jako Bakováka mě vždy potěšilo, když jsem už v poválečných novinách objevil článek s jeho podpisem. Bývaly kritické, nikoliv vždy poplatné době. V současné době stále ještě přispívá do vlastivědného časopisu Od Ještěda k Troskám.

Svůj podíl má i na zřízení Muzea Bakovska v roce 2002, kde zanechal velký kus práce při vytváření koncepce místní hudby a zpěvu. Podílel se i na vitríně o bakovském vyučovacím pokusu ve třicátých létech. V archivu Muzea Bakovska pečlivě uspořádal Linkovu okopírovanou pozůstalost a notový fond Slavoje. Za to mu náleží velký dík. Při vzpomínkách by se aktivnímu sledovateli jeho práce pro rodný kraj vybavilo určitě mnoho dalších zásluh. Dnes málokdo např. ví, že jako pracovník KNV, jeho úředník, podporoval výstavbu školního pavilonu, kdy při nedostatku investic bylo těžké stavbu vůbec začít projektovat. Co ho znám, propagoval dílo skladatele Jiříka Ignáce Linka. V roce 2005 podporoval správce Muzea Bakovska a starostu města Jiřího Hiekeho v úsilí o zbudování Linkova pomníku. Každoročně se velmi těší, že římskokatolická farnost zásluhou pana faráře P. Jiřího Veitha pořádá Linkův varhanní podzim.

Tento medailonek nedává možnost vypovědět vše, co oslavenec vykonal pro rodné město.

Jménem svým a v zastoupení dalších přátel Ti, Vladimíre, přejeme do dalších let mnoho zdraví, zvláště dobré nohy, aby tě nezradily a pevně s jistotou nesly při Tvých častých návratech na milované Bakovsko, aby se Ti zázrakem zlepšil zrak, abys dobře slyšel jen dobré slovo od svých přátel i od lidí kolem sebe. Nechť Ti je ještě dlouhá léta dopřána radost ze života a spokojenost se vším, co Tě obklopuje. Ať se Ti na světě ještě dlouho a dlouho líbí! Děkujeme Ti za mnohaletou poctivou a pečlivou práci.

Vždyť o Tobě platí: Ing. Vladimír Černý se zasloužil nejen o zpěv a hudbu v Bakově nad Jizerou!

Vladimír Bednář