V neděli 5. září 1869 bylo v hostinci Josefa Hály na rohu náměstí plno. V ulicích městečka panovalo nehorázné vedro. Však starý Havlík, co bydlí vedle fary, pravil, že na školním teploměru rtuť vylezla na 32° R. Schválně si tam zašel, i když musel překonat staré, věkem už rozvalené schody před božím stánkem. I pan učitel Tondr to potvrdil. Společnost nedělních „štamgastů" zasedala u starého Hály kolem svého stolu v rohu místnosti. V koutě na lavici pod křížkem s pnoucím Kristem starý Havlík, vedle něj soused Vojtěch Černý od Hejtmanské uličky, naproti němu František Čumpelík z Veselské ulice a místo na lavici u okna zabíral podsaditý Frencl, soused z vedlejšího domu. Jen židle v čele stolu dosud zela prázdnotou. Však její nájemce měl ještě chvíli čas, chodíval totiž po léta každou neděli co neděli přesně o čtvrté. Dříve ani minutu. Osazenstvo stolu si už na jeho způsoby zvyklo, a tak ho nijak 

nepostrádalo. Konečně se otevřely dveře a v nich stál drobný stařík, který uctivě přítomné pozdravil svým známým "Pochválen bud' Pan Ježíš Kristus!". Hosté mu způsobně odpověděli a více si ho nevšímali. Šoural se k rohovému stolu mezi své přátele. Nový příchozí byl starý Jan Velich, písmák, sečtělý člověk, mluvící německy jako česky, ve městě vážený. Inu býval městský konšel, který před časem prodal setníku Hálovi dům na náměstí a za jeho tržbu si pořídil menší stavení čp. 95 ve Veselské ulici. Jeho příchodem oživl hovor u stolu našich štamgastů. Soused Čumpelík sděloval společnosti svých přátel, že zašel dopoledne k haltýři Na Zbábě pod jeho stavením. Věru podivil se, spíše poděsil, když spatřil, že v nádrži se drží vody sotva po kotníky. Ostatní se přidávali: "Věru sucho, velké sucho. Otavy za nic letos opět nestojí."

Jan Velich si nacpal svou sváteční fajfku a zapálil. Slastně vypouštěl obláčky dýmu do púnebí nad stolem. Chvíli naslouchal, do řeči nikomu nevstupoval a navenek vydával souhlas kývnutím hlavy. Teprve slova souseda Čumpelíka ho silně zaujala, a tak mu nedalo, aby se nepřidal: "Chraň nás Pán Bůh před ohněm! Dnes o rorátech jsem s dovolením kostelníka zapálil svíčku u sochy sv. Floriána v našem kostele."

"Jen aby nám pomohl," ozval se starý Havlík, klášterský panský pivovar také neuchránil a před měsícem vyhořel."

"Pán Bůh nás ochrání," pravil s přesvědčením pobožný Velich. "Vytrpěli jsme si od války v šestašedesátém už dost. Zdupaná pole a louky od pruských vojáků nevydala pořádnou úrodu
ani předloni. A v loni? Takové sucho za svůj život téměř nepamatuji. Zase se nic kalého neurodilo. Ba ani trávě se nevedlo, otava nebyla skoro žádná. Však někteří sousedi neměli zjara co dát
dobytku. A nikdo nám nepomohl. Ani vláda, od které jsme čekali, že sleví na pozemkových daních, jako to učinila v roce předešlém v Uhřích, když tam uhodila podobná sucha. A navíc jim
ustoupila a dala jim samostatnou vlastní vládu. A co nám, Čechům? I když jsme k Rakousku loajální, nic nám z našich práv nedali, ba ani ty daně neslevili. Prý sucho není přírodní pohroma."

„Však u nás si státní úředníci vymáhali zaplacení daní za přítomnosti vojáků!" vstoupil do jeho řeči Havlík.

Potom přišla řeč na tábory lidu, které se konaly v červenci na Mužském a o dva týdny později na Horce u Bělé. Vlastenci by se ještě více rozhovořili, kdyby šenkýř nezavřel okna. Bylo to znamení, že si nepřeje, aby se v hostinci mluvilo o politice. Nikdo neví, kdo může pod okny poslouchat.

„Však ani letos to nebude s úrodou jinak," přidal se do hovoru Vojtěch Černý. "Prudký liják v konci května téměř zničil vymetané žito, takže polehlo a z úrody nebude nic. Jen senám to prospělo. V létě opět ani nekáplo. Otavy narostly jen někomu. Ba, je to bída," vzdychl si a usrkl ze svého poháru.

"Pánu Bohu zaplať za to, co se stačilo urodit,“ uspokojoval své sousedy Havlík. "My už máme všechno sklizeno a svezeno do stodoly."

„Našim ještě zbývá otava, sousedovi Košáteckému pár panáků žita od Haškovské cesty v polích Na Holi," oznamoval Velich.

Týž potom přátelům sděloval, co stálo nové oplechování na báni kostela i na kolik přišla sanktusová vížka nad presbytáří.

"Máme ted' kostelíček jako klícku upravený," pochvaloval si Černý, který tam poměry dobře znal, neboť byl členem Iiteráckého bratrstva.

I u sousedního stolu se bavili o velkém suchu. Šefčík tam vypravoval, že dneska to nešlo ani sáhnout na doškovou střechu, jak byla rozpálená. Jen prý chytnout. A na šindelovou zrovna tak, přidával se druhý.

"Hoří! Hóóří!" vtom se neslo podvečerní ulicí. „Lidičky, pomozte! U Ramešů zapálilo!"

Než se ještě rozlehlo zoufalé volání, stačil se ještě starý Velich podívat na své kapesní hodinky. Bylo právě šest.

Deset dvanáct hostů, kteří trávili nedělní podvečer v Hálově hostinci, vyběhlo zděšeně na ulici. Starý Velich, sotva dechu popadaje, se doklopýtal ke svému stavení. Už na první pohled viděl, že je zle. Lidé vyváděli krávy a kozy, vyháněli drůbež ze svých dvorků a mnohé sousedy napadlo vynést nejcennější věci ze svých příbytků.

"Zachraňte staré a nemocné!", křičel nahlas setník Hála. Vítr se prapodivně stáčel. V několika minutách se oheň rozšířil na Netopilovo a Šefčíkovo stavení a přešel i na druhou stranu k veselské straně. Tam už hoří u Zimy, Fibingera i Františka Turka. Zoufalí lidé se snaží strhávat doškové i šindelové krovy, ale nic to není platné. Nenasytný oheň zuřivě stravuje domovní stavení i stodoly, kolny a chlévy. Neuklizená sláma po nedávném mlácení je mu nejlepší potravou. Hoří rákosová škaredina, kterou si hospodyně skládaly k plotů, aby ji mohly v zimě použít na zátop, i dosud nerozbalené došky orobince. V půl hodině je celá severozápadní část města v jednom plameni. Kostelní zvony bijí na poplach. K hašení se sbíhají lidé i z dalších ulic. Z okolních vsí přijíždějí koňské povozy s voznicemi naplněnými vodou. Kočí rychle odpřahají, aby se jim koně nesplašili. Sousedé, k jejichž domům požár ještě nedosáhl, se snaží polévat střechy vodou. Ale vše je marné. Mladý Tondr, syn zdejšího učitele vylezl na střechu školy a provazem k sobě přitahuje kbelíky, jež mu tam vysílá jeho otec. Bylo to nebezpečné. Budovy v jeho okolí hoří. V jednom ohni je sousední Englerova chalupa, kostel, fara i Havlíkovo stavení. Ničivý živel postupuje dál do podkostelí. Mohutný kouř se valí nad městečkem. Mladý Ferdinand Tondr není pro kouř ani vidět, špatně se mu dýchá. Nesmírný žár z okolních stavení mu spaluje čelo i tváře. Ale on neustává a neúnavně polévá střechu, která jako jediná je v městečku pokryta cihlovými taškami. Jeho otci se podařilo uhasit dřevěný plot stojící u farní zahrady. Škola je zachráněna! Avšak ostatních 112 domů s jejich hospodářským zázemím podlehlo požáru. V dolní části městečka se požár zastavil u Bělské ulice, přes ní se už jeho plameny nedostaly. Anna Hahnová z čp. 47 na rohu Bělské ulice pod kostelem byla raněna mrtvicí, když požár zachvátil i její stavení. Do poslední kolny vyhořela celá stará část Bakova. Ani domy v horní části Veselské ulice nezůstaly bez pohromy. Levá strana od náměstí padla ohni zúplna až k poslednímu stavení Habovských, na druhé straně ulice shořely domy počínaje Horeckou ulicí a konče obecní pastouškou u tehdejší šutrovny v dnešních Komenského sadech. Ostatní část pravé strany blíže k náměstí zůstala ohněm nedotčena. I v horní části si požár vynutil svou daň na lidských životech. Josef Krejbich z čp. 125 druhý den po požáru zemřel i s manželkou. V průběhu několika málo hodin se z chudého města stalo žebrácké sídliště. Nová kostelní věž se propadla, zvony pukly. Z opuštěných spálenišť zbyly jen pahýly ohořelých komínů a tu a tam polorozpadlé zdi. Celkem 300 rodin se najednou ocitlo bez přístřeší, ale ne bez pomoci. Z Mladé Boleslavi, Mnichova Hradiště, Kosmonos, Bělé i z dalších okolních vsí po více než deset dní docházely potraviny, které byly rozdělovány na hlavu podle domácností. Hrabě Valdštejn poskytl vedle svého peněžního příspěvku 1026 zlatých též desetiprocentní slevu pohořelým, kteří se byli schopni zaručit, že splatí třeba i na splátky řezivo z jeho lesů, které potřebovali na renovaci svých nových příbytků. Po tisíci zlatých přispěl i habsburský dům a baron Leitenberger z Josefova Dolu, více dali v několika postupných položkách jen Národní listy (1332,20 zlatých). Dary přicházely do Bakova přímo nebo prostřednictvím sbírek okresního hejtmanství. Celkem pohořelému městečku přispělo 629 dárců, jednotlivců, měst, vesnických obcí i podnikatelů, z různých míst naší vlasti, ba i z celého Rakouska. Na jaře 1871 na bakovské radnici spočítali, že se sešlo na darech 21 924 zlatých. Kromě toho některé obce darovaly obilí v celkové ceně 1520 zlatých. Od různých pojišťovacích ústavů se do městečka dostalo 37 642 zlatých. Přesto součet veškerých příjmů 61 087 zlatých nestačil pokrýt ani polovinu odhadnuté škody způsobené požárem činící 163 593 zlatých. Bakováci se vzchopili a nezoufali. za obdrženou finanční podporu si zajistili stavební materiál, který museli dovážet leckdy i zdaleka, a začali stavět. Město dalo vyměřit všude v ulicích přímou stavební čáru, podle které počaly růst nové příbytky. jen někteří stavebníci trvali na svém původním místě, i když jejich domovní průčelí zasahovalo výrazně do ulice. Městská správa však byla nesmlouvavá a trvala na svém. Všichni se museli podřídit.

Po létech usilovné práce Bakov svítil novotou svých vystavěných domů. Stálo to však mnoho úsilí a odříkáni. Někteří domkáři platili své dluhy až do smrti. Ale město žilo. Velkou radost z toho
měl i starý Velich. Tenkrát při požáru se modlil za spásu svého majetku i celého města. Pro svou starobu už nevěřil v jeho vzkříšení. A přece se toho dočkal. Nové příbytky, i když skromné, jsou však mnohem krásnější než staré dřevěnice s doškovými střechami. Co to stálo slz, utrhování od úst, potu a tvrdé práce! Teprve po dlouhém čase se znovu začali staří přátelé scházet ve
své oblíbené hospůdce. Vedle řečí o drahotě, úrodě či postupu stavebních prací přišla jednou řeč i na původce požáru. Nikdo z nich neměl odvahu označit veřejně žháře, i když si to všichni
mysleli. Ani úřední komise nic nezjistila. Jen starý Havlík jednou utrousil, že oheň měl na svědomí osmiletý Ramešův synek Pepík, který byl nezdárně vychováván a často si hrával se zápalkami. Rodiče o něj příliš nedbali. Ale kdoví? Ani po dlouhých létech nevyšla pravda najevo. Městečko se pozvolna dostávalo do svých starých kolejí. Avšak na zlověstný požár nikdo dlouho nezapoměl.

PhDr. Vladimír Bednář