Bakovské požáry

Bakovsko, červen 2002 

Zvláště ve středověku, kdy si lidé stavěli své domy ze dřeva a jejich střechy pokrývali došky či šindeli, nebyla nouze o velké požáry. Stávaly se hrozbou každodenního života. Zejména na podzim, kdy byly stodoly napěchovány obilními i snopy a otavou, nezkrotných ohňů přibývalo. Sedláci i chalupníci trnuli o svůj majetek. Lidé  věřili ve sv. Floriána, ochránce lidských příbytků před ohněm a patrona hasičů. Leč ani nábožná pokora mnohdy nepomáhala.

Ukrutný požár města v roce 1869 přiváděl nejstarší občany ke smutným vzpomínkám, které se tradovaly v jejich rodinách po několik pokolení. Pamětníci si vybavili dávné příhody, staletími významově všelijak pomotané, o hrůzných činech saských a švédských vojáků za třicetileté války. Tehdy byly vypáleny na Bakovsku celé vesnice až do samých základů. Sasové při své
zpáteční cestě z Prahy domů Pojizeřím vyplenili a vypálili v létě v roce 1634 Trenčín, Chudoplesy, Veselou, Horka a další vsi v povodí Koprnického potoka. V zimě v létech 1639/40 nechal spálit švédský generál Bannér dřevěné mosty přes řeku Jizeru, tedy Haškovský, Malobělský, Podzámecký (spojoval zvířetický zámek s Chudoplesy) a další na Boleslavsku, aby uchránil své vojsko před napadením od severu. Při té příležitosti došlo k rekvírování dobytka a obilí ve vsích na pravém břehu Jizery. Švédové odváželi seno i slámu, aby měli krmivo pro své koně. Při odchodu z každé dědiny "řádně zaplatili."

Vyháněli červeného kohouta na střechy příbytků. Vypálili Dolánky, Malou Bělou, Novou Ves, Čihádky, Maníkovice a oba Ptýrovy. Když se nad ránem vraceli postižení vesničané z lesů do svých zničených vsí, zbyly jim jen oči pro pláč. Ani Bakovu se Švédi nevyhnuli. Při tažení švédského vojska ku Praze v roce 1643 vedl generál Torstenson, Bannérův nástupce, svou armádu Pojizeřím. Cestou se usadil načas na zámku v Mnichově Hradišti, odkud řídil své jezdectvo. Vojáci drancovali v okolí několika desítek kilometrů. Dne 18. května 1643 zachvátil požár z jejich příčiny Mnichovo Hradiště, které vyhořelo do základů. Jen zámek zůstal uchráněn. Torstenson se však přemístil do Mladé Boleslavi. Jeho knechtům stálo v cestě městečko Bakov, byť chudé a prosté, ale dosud zachovalé. Bakovští už neměli nic, co by Švédům mohli nabídnout, a tak došlo k typické odplatě: k vypálení. V pátek 22. května lehl Bakov popelem. Ve starém manuálu čteme: "Ba kov vyhořel skrze Švejdů L.P. 1643 do gruntu; kostel. fara. škola, rathaus, zvony se rozlily." Ze dne na den se z bakovských občanů stali žebráci.

Proto se v Bakově požáru vždy obávali. Při pustošivém ohni v roce 1869, kdy shořelo 112 domů i s hospodářským příslušenstvím, se oheň zastavil v Bělské uličce (dnešní Linkově). Domy stojící na pravé straně při vjezdu do náměstí zůstaly zachovány, kdežto na protilehlé straně ohnivému živlu podlehly. Situace vyvolala nepříjemnou zášť mezi sousedy. Ti napravo dostávali písemné anonymy. v nimž jim bylo vyhrožováno, že též vyhoří a potká je podobný osud. Když si však pohořelí postavili nové příbytky, závist se objevila i na druhé straně. Majitelé starých chalup na pravé straně ulice dávali nepokrytě najevo. že jim jsou novostavby solí v očích. Ale ani je požár nevynechal. V den po sv. Václavu v roce 1872 zasáhl červený kohout Vodkovo a Puncmanovo stavení a chlévy Šaumanova hostince na rohu náměstí. (Na požářišti byly následně vybudovány nové domy, které si dodnes uchovaly svou původní podobu.) Ani potom nenastal v ulici klid. V listopadu téhož roku nalezla Marie Pekařova, obchodnice s moukou v domě čp. 54. paličské psaníčko, v němž neznámý pisatel yhrožoval, že "zapálí v ulici Krchovské." Tam hořelo naposledy v roce 1857, kdy oheň zničil domy stojící proti hřbitovu. Lidé hlídkovali. ve dne v noci byli ve střehu. Vzpomněli i na požár. který vypukl v roce 1865 u Fibigerů na náměstí a odtud se přenesl na sousední Turkovu usedlost a na druhé straně zasáhl radnici, Huňátovo, Šetřilovo, Dukovo a Kettnerovo stavení. Tehdy vyhořela celá jihozápadní strana náměstí. Bylo všeobecně známo, že jen málokterý bakovský dům byl požáru ušetřen. Tehdy v listopadu 1872 panovala v městečku ostražitá nálada. Lidé se navzájem pozorovali a podezírali. Přesto požáru nezabránili. Do tří dnů od paličského psaní v Bakově opět hořelo. Nikoliv však v Krchovské uličce, jak bylo oznamováno, ale v Herecké, dnes Smetanově (v části pod restaurací Na Růžku). Shořel dům i s nádvorními budovami Josefa Průška. Když několik dnů po požáru roznesla po městě Johanka Vod ková, sestra pohořelého Františka Vodky, nevítanou zvěst. že bude "zádu u Zimy hořeti", rozhodlo se vedení města učinit všemu podobnému rázem přítrž. Celý případ oznámili c.k. okresnímu hejtmanství do Mnichova Hradiště a nechali po ulicích vybubnovat, že každá takováto znepokojující pověst musí být ihned oznámena městskému úřadu, aby se mohlo bez otáleni pátrat po původci. K ostraze města byly stanoveny hlídky z řad občanů, večer procházeli městem dva hlídači, byl určen i druhý ponocný a byl vybrán i druhý městský policajt. Přijatá opatření se neminula účinkem. V Bakově potom požáry na dlouhou dobu skutečně ustaly.

PhDr. Vladimír Bednář