Vzpomínky zůstanou…

Bakovsko, červen 2005

Když si příslušníci dnešní mladé generace, žijící v době televize, počítačů, internetu a mobilních telefonů, přečetli v minulých číslech Bakovska články o průběhu revolučních dnů roku 1945 v našem městě, mohlo se jim možná zdát leccos nepochopitelným.

Proto bych rád staré generaci mého věku připomněl a ty ostatní pak seznámil s poměry, za nichž na konci 2. světové války před 60 lety tyto revoluční dny probíhaly. Je však nutné seznámit se trochu s historií jak naší republiky, tak i našeho města.

2. světová válka začala sice až 1. září 1939 napadením Polska, ale tomu předcházela již anexe Rakouska, na podzim roku 1938 pak po mnichovské zradě západních velmocí okleštění pohraničních oblastí ČSR a vznik Sudet, 14. 3. 1939 pak vznik Slovenského státu a 15. 3. 1939 vznik Protektorátu Čechy a Morava.

Město Bakov nad Jizerou /Bakow an der Iser/ se tak již v roce 1938 stalo vedle Turnova, Mnichova Hradiště a Bělé pod Bezdězem pohraničním městem Německé říše. Hranice probíhala na pokraji valdštejnských lesů kolem Bílé Hlíny a Maníkovic, od Rečkova pak podél železniční tratě do Bělé pod Bezdězem. Na houby se tak na Klokočku nebo do Lovotína chodit nemohlo, mohli pouze ti, kteří byli držiteli propustky nebo pohraničního průkazu, a těch však mnoho nebylo. Hranice byla hlídána německými pohraničníky. Po celou dobu protektorátu se platilo korunami nebo markami v kursu 10 K ku 1 DM. Po skončení války však došlo k první měnové reformě, při níž všechny vklady a hotovosti obyvatelstva přišly vniveč.

Naše město mělo v té době téměř tolik obyvatel, jako má dnes, když v rodinných domcích se tísnilo několik rodin, často přestěhovaných ze Sudet i Slovenska, nikoliv jako dnes, kdy jsou obsazeny rodinou jednou nebo i jednotlivci.

Žilo zde i několik německých rodin, mezi obyvateli se však bohužel vyskytlo i několik českých kolaborantů a udavačů.

Po osvobození a vystěhování němců ze Sudet se mnoho bakovských rodin vydalo osídlovat pohraničí.

Dopravní spojení s okolím bylo železniční, autobusová přeprava neexistovala, bylo zde pouze několik osobních automobilů omezených velmi malých přídělem pohonných hmot. Jediným běžným dopravním prostředkem tak bylo jízdní kolo.

Ve městě byla četnická stanice v počtu 5 – 8 mužů české národnosti, byli zde i 2 městští policisté. Vojenská posádka byla zřízena v menším počtu až koncem války, větší oddíly byly v Haškově /v prostoru býv. LIAZU/, a zejména pak v Mladé Boleslavi. Představitelem německé moci ve městě byl „říšský Němec“, nikoliv „Sudet’ák“ hejtman Tham. Jemu „vděčí“ Bakov za počátek přestavby náměstí, kde doposud kromě svaté Trojice bylo pouze hřiště od silnice do Veselé do dnešních prostor, a zejména pak za záchranu některých bakovských občanů od vězení nebo i smrti, když po jeho odchodu se v psacím stole našlo několik udání od kolaborantů, které však nepoužil.

Bakov byl městem železničářů, ale i živnostníků, bylo zde více jak 10 hostinců a koloniálních obchodů, větší počet i řezníků, pekařů, košíkářů, rákosníků do konce i tři dílny na opravu jízdních kol. A poněvadž bylo přídělové hospodářství, tedy tuky, maso, mléko, cukr, chléb a mouka na lístky, měli obchodníci plno práce s nalepováním lístků. Byly i „šatenky“, t. j. body na nákup šatstva a prádla, i na obuv. Je třeba však přiznat, že existoval i černý trh, byly černé zabíjačky, většinou vepřů, málo i hovězího dobytka, vedena byla i přísná evidence drůbeže, která podléhala soupisu. Pokud někdo sehnal od sedláka na černo obilí, měl možnost opět na černo ho semlít ve mlýně na Trenčíně, Rybním Dole nebo na Malé Bělé. Černý obchod tedy kvetl, obzvlášt’ když četníci přivírali oči.

Pokud se týká veřejného života, vysoké školy byly zavřeny, tělovýchovná organizace SOKOL byla zakázána, zakázány byly i taneční zábavy. Sportovní činnost však povolena byla, a tak fotbal, hokej i česká házená byly zde na poměrně dobré úrovni. Kulturní život se odbýval při vyprodaných představeních v kině v bakovské sokolovně a při občasných vystoupeních divadelních ochotnických spolků.

Rozhlasový přijímač tehdy v každé rodině nebyl, a pokud byl, musel u něho být zavěšen lístek, že „poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá smrtí“. Přes tuto hrozbu se však zahraniční rozhlas neustále poslouchal, zejména pak „Volá Londýn“ s projevy Jana Masaryka.

Jistě jsem všechno nezaznamenal, možná se dopustil i drobných nepřesností, ale šedesát let je na lidskou pamět’ a vzpomínky poměrně dlouhá doba a v mládí se člověk staví ke všemu jinak, než ve věku pozdějším. Ale dokáží dnešní generace tyto životní podmínky za nichž revoluční dny roku 1945 probíhaly, vůbec pochopit?! A dokáží pochopit generace budoucí za šedesát let poměry, za nichž žijeme my dnes?

Jaromír Štěpánek